Kapitola 6. - Plán 1/2

7. května 2008 v 7:02 | manik |  Cesty osudu
Kapitola 6. - Plán
Tak jo děcka, šoupnu vám sem další kapču a budu moc vděčná za komntáře, mám totiž pocit, že to stojí za nic, tak by mě zajímalo jaký na to máte názor. mno nic, tak vám přeju pěkný počteníčko =0D

"Neříkal jsi, že si zajdeš koupit ty věci do školy?" nahodila, když už se zavládlé ticho nedalo vydržet, Harry se na ni otočil
"Nejspíš to nechám na prázdniny, ty už máš všechno co jsi chtěla?" oplatil jí otázkou, aby řeč nezůstala stát. S letmým úsměvem kývla a upila ze svého šálku kávy
"Jo, myslím, že jo." Pro jistotu znovu nahlédla do své tašky, která byla až po okraj naplněná nejrůznějšími věcmi "Asi jo," narovnala se a vyhlédla okna. Pohledem se zastavila na postavě stojící přes ulici u nějakého obchodu, vypadal jako by na někoho čekal
"Není to Ryan?" Harry líně otočil hlavu směrem, kterým ukazovala
"Jo, nejspíš jo." Zamumlal a aniž by si postavu nějak zvláště prohlédl, dopil svoji sklenici s máslovým ležákem "Půjdeme?" zamával dívce, která stále strnule zírala skrze okno na místo, kde zády k ním stepoval Black
"Hermiono?" ozval se znovu, aby na sebe upoutal její pozornost
"Počkej," zamumlala a vyběhla ven, Harry přimhouřil oči a vědoucně se otočil na místo, kde stál Black, a teď, jak předpokládal, tam byla i Hermiona se svým milým úsměvem. Během chvíle se Hermiona spolu s Ryanem opravdu objevila před Harrym, který na ni nechápavě zíral. Hermiona pokrčila rameny a sedla si na svoje místo
"Ahoj," usmál se na Harryho Ryan a posadil se mezi ně, Harry se znovu zahleděl na Hermionu, která se skouslým rtem tikala pohledem z jednoho na druhého, přičemž pod stolem přišlápla Harryho nohu, aby jej donutila odpovědět
"Ahoj," vyrazil ze sebe Harry s křečovitým úsměvem a snažil se nedát na sobě nic znát. Ryan si očividně mezi nimi přišel trochu… nechtěný.
Nikdo z nich nic neříkal, po chvíli se Harry naštval, ale než stačil něco říct, předběhla ho Hermiona, takže mu nezbylo nic jiného než tu sedět a poslouchat ty dva a jejich velmi 'živou' debatu
"Na jaké škole jsi vlastně do teď studoval?" zeptala se Blacka, který co chvíli spočinul pohledem na Vyvoleném. Harry se narovnal, zajímalo ho co si 'Black' vymyslí, jeho zbystření si všimla i Hermiona, která se vítězně usmála.
"Bydlel jsem s rodiči v New Yorku, zdejší akademii myslím oba znáte, ne? Studoval jsem..."
Harry si rukou podepřel hlavu a zamyšleně hleděl na prázdnou sklenici od máslového ležáku. Seděli tam už snad dvě a půl hodiny a on částečně přestal zpochybňovat Ryanův původ, protože užvaněnější člověk než byl on mohl být opravdu jen Sirius. Hermiona taky nezavřela pusu, jen on se do jejich rozhovoru moc nezapojoval a když už, nemluvil přímo na Ryana, nechtěl, aby si myslel, že se s ním začne přátelit jenom protože je Black a protože jim tu odříkal svůj, mimochodem celkem přesvědčivý, životopis. Pořád v něm hlodal červíček pochybnosti a neustále mu domlouval, aby se od něj držel dál a toho se taky hodlal držet.
Konečně odtrhl svůj pohled od prázdné sklenice a přejel po nich pohledem, oba právě vášnivě diskutovali na nějaké, jemu neznámé, téma. Chvíli je mlčky sledoval, nakonec se přeci jen sebral a odešel, ani jeden z nich si jeho odchodu nevšiml, teprve po chvíli si Hermiona všimla jeho prázdné židle. Zamračeně vyhlédla z okna směrem k hradu, Harryho chování ji poslední dobou dost vytáčelo, vůbec nevěděla co si o něm má myslet, co od něj čekat.
"Byl vždycky tak odtažitý?" přerušil její myšlenky Ryan.
"Ne," zamumlala a stále hleděla směrem k hradu "vždycky ne." konečně se otočila na Ryana, který ji hleděl do očí
"Je to kvůli mně, nebo-" zamračil se Hermiona ho zarazila
"Ne, kvůli tobě to není," vyhrkla ale do očí se mu nepodívala "on se… jen se potřebuje vypořádat se spoustou věcí a nejspíš k tomu nepřistupuje z toho správného konce." Lehce svraštila obočí a očima sklouzla na hodinky
"Asi bychom už měli jít," natáhla se pro svoji tašku s věcmi a společně se vydali zpátky do hradu
"Víš, přemýšlela jsem o tom…" začala, když se společně škrábali do strmého kopce vedoucí k Bradavické bráně, Ryan na ni ihned obrátil veškerou svoji pozornost
"Ano?" pobídl ji, když ho zamyšleně pozorovala a neměla se ke slovu
"Ale nic," mávla nad tím rukou "I když… proč ti na Harrym tak záleží." Broukla. Ryan se zastavil, otočil se na ni a zpříma jí pohlédl do očí, na malou chvíli mezi nimi zavládlo podivné ticho, jako by každý z nich zvažoval co říct
"Myslel jsem, že je to jasné." Promluvil tiše a znovu se rozešel "On je… byl přítelem mého otce, myslím, že je samozřejmé, že chci poznat lidi se kterými se táta stýkal, nebo snad ne?" zabodl do kučeravé dívky až neobvykle vážný pohled, Hermiona ho tiše doběhla
"Jak víš, že byli přátelé? Brumbál si dával dost záležet na tom, aby Siriuse po jeho útěku skryl, a aby nebyl s Harrym spojován." Ryan se uchechtl
"Pak to tedy dělal naprosto zbytečné. Každému, kdo před rokem četl Denní věštec, muselo dojít, že s ním měl co dočinění. Mimochodem, rád bych mu taky poděkoval." Hermiona zvedla obočí, Ryan si jejího pohledu všiml a pokračoval "Osvobodil ho, a podle všeho ho to stálo notnou dávku úsilí a nejspíše i pýchy, přesto si dokázal získat podporu nejen celého tisku, ale i valné většiny vážených a vlivných Britů. Dokázal přesvědčit celé kouzelnické společenství o jeho nevině, dokonce i Mudlové, věří že je nevinný. Měl bych mu být vděčný, nemyslíš?"
"Věděl jsi co se tu děje? Proč jsi přijel teprve teď?" Vyhrkla Hermiona a zastavila ho tak před hlavními dveřmi hradu, Ryanův výraz byl naprosto prázdný a vůbec nic se z něj nedalo vyčíst. Snad jen… úzkost? Hermiona sklopila pohled k zemi
"Omlouvám se, jestli jsem-"
"To je v pořádku." Zastavil ji v prostřed věty a věnoval jí letmý úsměv "Chtěl jsem přijet, hned jak se rozneslo, že utekl, ale… máma byla těžce nemocná, nemohl jsem ji nechat samotnou." Otevřel dveře a nechal Hermionu projít
"To je mi líto." Zašeptala se zvláštním výrazem na tváři "Víš, já… pokud jde o to s Harrym… nechej ho raději být." Ryan se zarazil a zpříma jí pohledl do očí "On prostě… nevěří ti a…a já se bojím… prostě… prostě by to nemuselo dopadnout dobře. Harry se za poslední rok hrozně změnil a je hrozně nedůvěřivý. A já… prostě nechci aby zašel až příliš daleko, když ho necháš, nebude do toho strkat nos."
"Čekáš, že se na něj vykašlu? Hermiono! Byl to tátův kmotřenec a přítel, nemůžu na to prostě zapomenout a jít dál, jsem tu kvůli němu." Hermiona překvapeně zamrkala, i Ryan vypadal, jakoby právě řekl něco, co si měl raději nechat pro sebe. Nakonec ale mávl rukou a rozeběhl se po schodech, které se právě chystali změnit svůj směr
"Pomůžu ti." Ozvalo se za ním, tak tiše, až měl pocit, že se mu to jen zdálo, přesto se na ni otočil. Hermiona zavřela oči a zhluboka se nadechla "Pomůžu ti, dostat se k Harrymu." Zopakovala a zvedla k němu oči, Ryan překvapeně sestoupil o několik schodů níž
"Ale nebude to snadný a mám podmínku." Ryan kývl hlavou aby pokračovala. Hermiona se k němu přidala a věnovala mu lehký, neupřímný úsměv
"A jakou?"
"Jestli se to povede, řekneš mu úplně všechno, co bude chtít vědět a nebudeš lhát."
"Proč mi vlastně pomáháš?" nechápal, Hermiona se tajemně usmála
"Prostě myslím, že dělám správnou věc, navíc Sirius by asi Harryho uškrtil, kdyby ho takhle ignoroval."
"Nebojíš se, že se s tebou přestane bavit?" překvapeně zvedl obočí "Nevypadá jako někdo, kdo si nechá kecat do života." Hermiona se škodolibě usmála
"Ne to on opravdu není, řekla bych že budeš muset ještě ledacos snést, než ti bude důvěřovat." Šklebila se, Ryan se zatvářil napůl zděšeně a překvapeně
"Je hrozně tvrdohlavej, nepůjde to jen tak."
"No, tak to jsi mě vážně uklidnila." S obavami pohlédl na portrét buclaté dámy, ze kterého vyšla skupinka bavících se studentů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bellatrix Black Lastrange Bellatrix Black Lastrange | 7. května 2008 v 22:41 | Reagovat

Krásná kapča! Škoda že je jí jen půl....:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.