Kapitola 2. - Živá smrt

6. dubna 2008 v 14:28 | manik |  The Secret
Kapitola 2. - Živá Smrt

"Pane? Pane slyšíte mě?" přinutil se zdvihnout ztěžklá víčka, chvíli mu trvalo, než plně zaostřil na ženu nad sebou. Zmateně se okolo sebe rozhlédl
"Pane?" žena si Jonathna starostlivě prohlížela. Otočil se na ni
"Kde- kde to jsem?" nechtěl ani v nejmenším uvěřit tomu, kde se nacházel
"Jste v nemocnici pane." John zabodl do ženy nic neříkající pohled
"Musím odtud!" zamumlal a seskočil z postele
"Tak na to zapomeňte, byl jste bez mála patnáct hodin v bezvědomí a málem jste zemřel nemůžete si teď jen tak odejít!" zastavila Jonathana léčitelka a donutila ho vlézt si zpátky do postele
"Kde jsou moje věci?" ignoroval ženin ledový pohled a snažil se pohledem vypátrat, kde by mohla být jeho hůlka, kterou teď potřeboval ze všeho nejvíc
"Za chvíli vám je donesou." Utrousila a s úšklebkem sledovala jak se chytil za pravou ruku
"Ačkoliv vaše zranění byla poněkud… zvláštní a jejich původ se nám nepovedlo zjistit, přesto jsme je dokázali vyléčit, tedy až na toto." Přistoupila ke němu a sundala mu z dlaně obvaz. Jonathan notnou chvíli jen nevěřícně hleděl na svoji dlaň na které byla černá rána jenž na první pohled vypadala jako obyčejná spálenina, zčernalá kůže však způsobovala silnou a bodavou bolest.
"Kde se vám to stalo?" vyptávala se, rozhodl se ji raději ignorovat, kdyby jí to řekl, stejně by mu nevěřila ani slovo
"Kde jsou moje věci?" oplatil jí otázku
"Zařídím, aby vám je co nejdříve donesli, teď ale-"
"Potřebuju svoje věci… hned!" jeho ledový hlas donutil ženu, která stáhla rty do úzké linky a zpražila Jonathana pohledem, odejít.
John pevně semknul víčka a opřel se o čelo postele. Ještě před několika hodinami měl naději na svobodu, ale teď? Pokud tu opravdu byl tak dlouho, jeho otec s matkou budou vědět přesně kde je a co nejdříve se ho pokusí získat zpět, nebo jej alespoň zabít. Musel se odtud co nejrychleji dostat!
Dveře od pokoje se otevřely a on s sebou bezděky škubl.
"Tady to máte," utrousila ošetřovatelka a nechápavě sledovala jak se přehrabával v kusých oblečení a hledal svoji hůlku.
Zdálo se, že jsem celou situaci odhadl správně. Sotva za sebou ošetřovatelka zavřela dveře, celá budova se, za doprovodu dunivé rány a křiku vyděšených lidí, otřásla. Konečně se mu podařilo najít jeho hůlku, letmým mávnutím se převlékl do svých šatů a vyšel ven s plánem přemístit se z nějaké úklidové komory, nebo odněkud, kde by je nenapadlo ho hledat. Jakmile se ale octl na chodbě, projel jím zvláštní pocit, jako by byl uzavřen do nějaké nádoby ze které nemohl ven. Překvapeně zamrkal; "Do háje!" naštvaně kopl do dveří a ačkoliv tušil, že je to naprosto zbytečné, pokusil se přemístit, ale nic se samozřejmě nestalo.
Vyběhl z úzké chodby, bohužel nečekal, že by se někdo ze Smrtijedů mohl za tak krátkou chvíli dostat až sem, v poslední chvíli jsem uhnul před Olivínově zeleným paprskem kletby smrti a skryl se za rohem chodby za rohem chodby ze které vyběhl. Nezdálo se však, že by se Smrtijed staral o prchajícího muže v doktorském plášti, jehož tělo se bezvládně svezlo k zemi
"Našel jsem ho, je tady!" vykřikl, John vyšel zpoza rohu, mávnutím hůlky odrazil Smrtijedovo kouzlo a vyslal proti němu svoji kletbu, která jej odhodila o několik metrů dál, kde zůstal bezvládně ležet. Uslyšel křik Smrtijedů, kteří se hnali po schodech nahoru. Jonathan se zoufale rozhlédl okolo sebe, na konci chodby bylo okno, pokusil se ho otevřít, ale bezúspěšně. Znovu se okolo sebe rozhlédl ve snaze najít jinou cestu ven. Jeho pohled spočinul na omráčeném Smrtijedovi, okamžitě jeho bezvládné tělo odtáhl do nejbližšího pokoje, který byl, díky Merlinovi, prázdný. Ihned mu stáhl masku
"Anthair," ušklíbl se, tušil, že jej otec bude podceňovat a nevezme plně vycvičené Smrtijedy, ale to že vzal nováčky, jej dost pobavilo "Tak uvidíme." Zašeptal, lehce se dotkl polštářky prstů Smrtijedovy tváře a zavřel oči. Tyhle přeměny nenáviděl. Cítil, jakoby jej někdo polil jakousi ledovou lepkavou tekutinou, která se rychle rozšířila po celém těle, zimu rychle vystřídalo až bolestivé pálení. Konečně otevřel oči a pohlédl na sebe sama ve Smrtijedském plášti, rychle z bezvládného těla Smrtijeda sundal plášť a kouzlem jej oblékl do podobných šatů jako nosíval
"Tak dělejte! Prohledejte všechny pokoje, zabijte všechny co vám budou stát v cestě! Je mi jedno jestli bude živý nebo mrtvý, hlavně ho najděte!" slyšel křik svého otce, rychle si nasadil masku namířil na zem několik metrů před Smrtijeda, z jeho hůlky vyšlehl fialový paprsek jenž do podlahy vyhloubil nemalý kráter, v ten samý okamžik do pokoje vtrhla trojice maskovaných mužů
"Je tady, Anthair ho dostal!" vykřikl jeden z nich, Jonathan se neubránil úšklebku, což díky masce, která mu skrývala tvář nikdo nemohl vidět
"Je v bezvědomí, dostal slušnou ránu do hlavy," zkonstatoval jeden z nich bezvládné tělo, Jonathan s sebou po jeho slovech nervózně škubl. Nenápadně si sáhl na zátylek, kde končila sněhově bílá maska, překvapeně ucukl, když na svých prstech ucítil teplou tekutinu.
"Skvělá práce Anthaire!" uslyšel za sebou hlas své matky
"Bylo mi ctí," Jonathan se letmo uklonil a vydal se pryč, nevšiml si však, že jej sleduje Rudolphus, který si všiml jeho zaváhání a viděl jeho krví zbarvené bříšky prstů, které se vzápětí skryl pod dlouhým rukávem Smrtijedského pláště. Sotva John opustil v těle Smrtijeda místnost Rudolphus se zahleděl na ležící bezvládné tělo svého syna
"Má ránu na hlavě?" zeptal se a na mysli mu vystoupila krvavá stopa na stěně, když procházel chodbou
"Ano Pane." Přitakal jeden ze Smrtijedů a sledoval jak rychle vyběhl k oknu
"Bello, zkontroluj jeho oči!" křikl na svoji ženu
"Cože?! Proč bych-" zarazila se a pohlédla na bezvládné tělo muže "Ten malej hajzl!" vykřikla a vztekle mávla hůlkou ze které vylétl zelený paprsek smrtící kletby a vpil se do ležícího těla chlapce, jehož rysy se ihned začaly měnit.
Sotva vyšel z nemocnice uslyšel několika násobnou ránu od přemístění, stáhl si z obličeje masku a ohlédl se po nově příchozích; "Fénixův řád" ušklíbl se a trošku s sebou cukl, když ucítil, že se jeho tělo mění do jeho vlastní podoby
Tak na to přišli, pomyslel si a rychle se vmísil mezi davy panikařících mudlů. Jeho myšlenky pak potvrdil křik Smrtijedů, kteří se dostali ven na ulici a teď byli nuceni čelit útoku řádu.
S úšklebkem ze sebe shodil Smrtijedský plášť.
Znovu se ohlédl a na manou chvíli v jednom z nemocničních oken zahlédl tvář svého otce, viděl jak vztekle zatíná pěsti, ucítil jsem jak zmizela
Na nic jsem nečekal a přemístil se do obrtlé. Byl to sice velký risk, ale v tu to chvíli nejlepší řešení. Samozřejmě mne to stálo spoustu sil a tak jsem, když jsem se objevil z jedné z mnoha slepých uliček, měl co dělat, abych se vůbec udržel na nohou.
Naštěstí jsem se přemístil jen o ulici dál, než jsem chtěl. Šel jsem se skloněnou hlavou a snažil jsem se moc na sebe neupoutat pozornost, ale bylo to naprosto zbytečné, protože všechny ulice v Obrtlé byly protkány hromadou špehů, pracujících pro mého otce, Ministerstvo, nebo Brumbála. Konečně jsem došel až ke krámu, nad jehož prknami zatlučená okny byla stará, natolik oprýskaná cedule, že z ní nešlo nic vyčíst. Zastavil jsem se pohledem na zatlučených oknech, kde byly přes prkna vylepené plakáty hledaných, kde se vyjímal i můj obličej. Zhnuseně jsem se zašklebil a vytáhl hůlku, rozhlédl jsem se, po ulici, nezdálo se, že by mi některý z procházejících věnoval pozornost. Kouzlem jsem odemkl dveře, které se s nepříjemným vrzáním otevřely. Vešel jsem do potemnělé místnosti, jejímž jediným osvětlením byly škvíry mezi prkny na oknech, skrze které sem prosvítaly slabé sluneční paprsky, ani zdaleka to ale nestačilo na osvícení celé místnosti.
"Lumos," zašeptal, neměl už dostatek sil na používání neverbálních kouzel. Celou místnost prozářilo pronikavé světlo z jeho hůlky. Stálo tu několik zaprášených stolů s polámanými, či úplně rozbitými židlemi. Pomalu popošel blíže k pultu, který stál na druhém konci místnosti, prkenná podlaha pod jeho váhou hlasitě zavrzala. Zastavil se a jeho zrak v tu chvíli uvízl na nedohořelé svíčce, která stála v rohu místnosti a její z jejího knotu se stále ještě kouřilo, aniž by se pohnul sklouzl pohledem na podlahu, na zemi byla silná vrstva prachu, takže nebylo vůbec těžké najít stopy. Ve stejnou chvíli podlaha několik metrů od něj zlověstně zavrzala, automaticky se skryl za nedaleký pult a zhasl hůlku. Místnost na moment ozářil olivínově zelený paprsek, který naštěstí vrazil do obrazu na stěny, který vzplál a zčásti tak ozářil utichlou místnost. Jonathan se s bolestným zaskučením chytl za zraněnou dlaň. Zaposlouchal se, nic však neslyšel, jen tiché zasyčení sebral hůlku kterou položil na zem a odkutálel se stranou, jen těsně tak unik dalšímu kouzlu, který prorazilo do pultu díru a do protější stěny vyhloubilo další kráter. Podle síly kouzla John usoudil, že majitel zdejšího 'podniku' z jeho návštěvy asi není moc dobře naladěn.
"Sakra Archere! To sem já!" křikl Jonathan, když těsně vedle něj prolétlo další kouzlo, které jej minulo jen o vlásek. Naštvaně se postavil a vyčaroval před sebou stříbřitý štít do kterého vrazilo hned několik kleteb najednou.
"Preases-bellua!" vykřikl Jonathan naštvaně a mávl hůlkou ve zvláštním gestu, vzápětí mu z hůlky vyšlehl rudý paprsek ohně který se zformoval do rozzuřeně se tvářící pumy, která se, jakmile John mávl hůlkou, rozběhla, proti útočníkovi a skokem ho srazila na stůl, pak se vrátila k Ryanovi, který, přistoupil k muži blíž, zatím co jeho puma vyskočila na stůl a tlamou mu sevřela hrdlo, a dokud kouzelník nepustil svoji hůlku, pevně jej svírala
"Jonathane?" zachroptěl muž. John se ušklíbl, ležérně mávl hůlkou, čímž přerušil kouzlo a puma se rozprskla na stovky rudých jiskřiček, které se neškodně smísily s prachem, a pomohl muži vstát.
"Musels na mě posílat tu svou ohnivou potvoru? Víš, že mě nemá ráda." Stěžoval si muž a setřel si z krku krev. Jonathan se zašklebil a škubl s sebou, když mu od obvázaného boku do zad vystřelila řezavá bolest, pevně zatnul ruce v pěst a musel se podepřít o stůl, protože se mu zamotala hlava. Archer si ho chvíli kriticky prohlížel, nakonec zakroutil hlavou a vzal si ze země svoji hůlku
"Pojď dozadu." Kývl hlavou k pootevřeným dveřím za rozbitým pultem.
Společně vešli do malé, skromně vybavené místnůstky o jednom jídelním stole pro dva, posteli, šatní skříni a kuchyně
"Tak co potřebuješ? Nebo mi snad chceš tvrdit, že jdeš jen tak popovídat si se starým mrzákem?" ušklíbl se muž, když si John poslušně sedl na židli, zatímco Archer zapálil lampu, která celou místnost zalila příjemným zlatavým světlem. Teprve teď si Jonathan mohl muže pořádně prohlédnout; Archer byl, dalo by se říct, vysloužilý Smrtijed pracující pro jeho otce, byl to jediný muž, z otcových 'přátel', kterému důvěřoval. I když vzhledem spíše připomínal starce, který si již léta užívá důchodu, nemohlo mu být více než čtyřicet let. Na jeho vzhledu taky hodně zapracovala tahle krčma, ve které byl už bezmála deset let zavřený a nikdy z ní nevycházel. Když jej John viděl naposledy, jeho otec se jej pokusil zabít, vlastně mu to i skoro vyšlo, proto se divil, že jej Archer vůbec pustil k sobě. Naposledy ho viděl jako Archera Deringttona; urozeného muže s čistou krví, který býval mezi těmi nejvlivnějšími a nejbohatšími kouzelníky.
Dnes tu však seděl před Archere Deringttonem; mrzákem, který už léta neopustil svoji krčmu a vyhýbá se kontaktu s lidmi.
Zvláštní, jak hluboko lze klesnout.
Archer mírně kulhal, před necelými dvanácti lety totiž málem přišel o nohu, přesto se o něm nedalo říci, že je mrzák. Jak se Jonathan sám před chvílí přesvědčil, stále ještě byl dost rychlý a všímavý. Na sobě měl jakési staré, potrhané kusy oblečení a při chůzi se zlehka opíral o hůl. Jeho pleť byla, kvůli nedostatkům slunečního záření, pobledlá, a působila až mrtvolným dojmem, černé vlasy, které kdysi míval stažené do elegantního ohonu, teď byly nemyté, rozdrbané a špinavé a celkově podtrhávali jeho zjev šílence. Archer si sedl naproti Johnovi a upřel na něj oříškově hnědé oči; "Tak co potřebuješ?" jeho hlas byl, i přes chrapot a nechuť z komunikace s ním, uklidňující a příjemný
"Mudlové," pronesl John, Archer kývl a pohrdavě si odfrkl, jako by to mluvilo za vše, vstal a odešel ke skříni, odkud vytáhl nějaké věci.
"Nebude to příjemný," zachroptěl, když si prohlížel zašitou ránu na chlapcově boku
"S tím jsem ani nepočítal," zamumlal chlapec a bolestivě stiskl zuby, když mu muž ránu ohmatal
"Budu tě muset uspat."
"Cože? Co to děláš?" zastavil ho John, když na něj muž namířil hůlkou
"Uspávám tě." Odsekl Archer, kterému se nelíbilo, že mu do toho strká nos
"Zapomeň na to, musím odtud co nejdřív vypadnout!" Archer ho naštvaně popadl za paži a dotáhl k posteli "Máš ještě jiný zranění?"
"Ne, nic vážnýho."
"Dobře, takže… tohle vypij." Vtiskl mu do ruky lahvičku s odporně vypadajícím lektvarem "Mělo by to zničit ty sračičky kterýma tě nadopovali, nevim jak tomu říkaj."
"Jsi si jistej?" zamrkal, když si k lektvaru přičuchl a zamotala se mu hlava. Archer se ušklíbl
"Vypadám snad na to?" vytáhl nůž a uřízl z peřiny kus prostěradla
"Kdys to dělal naposled?" pronesl jen tak mimochodem, když se chystal vypít ten lektvar
"Asi před pěti lety." Utrousil muž a odešel k malé kuchyňce odkud vytáhl nůž, John se zarazil a vyprskl lektvar zpátky
"Ale tohle se nedá zapomenout, že ne?" ujistil se, muž se zasmál
"Když tomu chceš věřit." Dotáhl si židli k posteli na které seděl "Tak dělej vypij to a… radši si lehni." Dodal trošku znepokojivým hlasem. John se už raději na nic nevyptával, sotva lektvar vypil zamotala se mu hlava, celým tělem mu projela silná bolestivá křeč, bolest kterou cítil, byla tak silná, že se mu že se mu zatmělo před očima.
Archer býval dobrým léčitelem, proto se John rozhodl svěřit se do jeho rukou, i když vlastně ani neměl na výběr, pod vlivem mudlovské léčby by na živu asi moc dlouho nezůstal.
"Ještě si mi neřekl co tu vlastně děláš." Zachroptěl Archer, když mu z rány vytahal stehy a zalil ránu jakýmsi lektvarem, který Johnovi způsobil nesnesitelné pálení. Muž mu proto do rukou vtiskl lektvar proti bolesti a ránu mu obvázal kusem prostěradla. Chvíli sledoval jak jej Jonathan hltavými doušky vypíjel a sklonil hlavu
"Doufám, žes neutek, Johny." Jeho slova zněla spíše jako prosba, než otázka. Chlapec se zastavil a vrátil mu poloprázdný flakónek s lektvarem
"Musím jít." Vstal a oblékl si košili. Archer podepřel hlavu o ruku
"Nedovedeš si ani představit co všechno jsi svým útěkem způsobil a co tě teď čeká." Zakroutil hlavou a otočil se na něj "Půjdou po tobě všichni, do posledního člověka, kterej ví co jsi zač a jak důležitej si, a ne jen kouzelníci, ale i mudlové, nikdo si nenechá ujít tuhle příležitost. Na černým trhu jsi jeden z nejžádanějších a sám to moc dobře víš, tak proč jsi to sakra udělal?" John se ušklíbl a upravil si košili, odpovědět mu však nedokázal, Archer si při jednom jeho neopatrném pohybu všiml jeho poraněné dlaně
"U Merlina," zašeptal a z rukou mu vypadl flakónek s nedopitým lektvarem. John, který si uvědomil co jeho počínání nejspíše způsobilo, se pokusil levou ruku skrýt, Archera ale neoklamal. Muž ho pevně, aby se mu nemohl vytrhnout, chytil za zápěstí a donutil ho otevřít dlaň
"To je Excintta-emitus." Promluvil tak tiše, jako by se bál, že by jeho slova mohla způsobit nějakou katastrofu. "Živá smrt." Lehce, jako by držel v rukou věc nepředstavitelné hodnoty, se dotkl spálené kůže
"U Merlina Johne, uvědomuješ si do čeho jsi se to vlastně zapletl?" vyhrkl a rukou mu sevřel dlaň v pěst.
Další kapitola >>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sohox sohox | 6. dubna 2008 v 15:24 | Reagovat

hej piš dál!!!!!!!!! to přece nejde skončit v tak blbý části!

2 Zizik Zizik | 9. dubna 2008 v 17:45 | Reagovat

Skvělé. Už se nemůžu dočkat pokračování. Docela dobře se to vyvíjí.

3 Aleana Aleana | Web | 29. dubna 2008 v 19:30 | Reagovat

hezký, jsem zvědavá jak se to vyvine dál:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.