Kapitola 1. – Nový začátek - nebo taky konec

5. března 2008 v 17:44 | manik |  The Secret
Kapitola 1. - Nový začátek - nebo taky konec

Konečně jsme vyjeli. Sledoval jak po okně stékají kapky deště a mlčel. Ze všech sil jsem se snažil nemyslet na to co se má stát. Otec byl velmi dobrý v nitrozpitu a já nechtěl riskovat, že pojme, byť sebemenší, podezření. Rodina nebo ne, zrada by mě stála život.
Jakmile za námi zmizel náš dům, otec konečně přerušil ticho, který mezi námi vládlo; "Očekávám, že jsi se už rozhodl." Jeho sebejistý tón ve mně vyvolal posměch, přesto jsem se ovládl a s ledovou maskou jsem se toto téma pokusil odsunout stranou
"Jistě otče, muž brzy…" na okamžik se mi podíval do očí, v duchu jsem se musel ušklíbnout, on spolu s matkou si na sebe upletli bič, nitroobrana mi vždycky šla velmi dobře, znovu jsem stočil svůj pohled na ubíhající stromy.
Už brzy… Nechápal jsem jak mou být oba tak slepí. Lord Voldemort, je sice mocný, ale ne všemocný, nikdo není. Nikdy jsem nevěřil, že by mohl ovládnout celý svět, jak si plánoval měl v plánu. Přesto měl přívržence po celém světě, v téhle době si nikdo nemůže být jistý kdo ke komu patří.
Otec s matkou mně už odmala nutili pohybovat se jen ve velmi úzkém kruhu známých. Velmi pečlivě mi vybíral přátele a co se týče mích vztahů, neexistovala snad žádná dívka, která by plně vyhovovala jeho nesmyslným požadavkům.
Na černém trhu by vám za mou hlavu zaplatili nevýslovné množství zlata, za což je na mě otec patřičně hrdý, jako budoucího Smrtijeda mne prý čeká skvělá kariéra. Přesto si mně neustále hlídal, ani na Draca, mého bratránka, prý není tak vysoká cena. Každý člověk má přece svou cenu a já, bohužel, patřím mezi ty nejdražší.Vždy když jsem chtěl opustit rodinné sídlo nechal mne doprovázet několika Smrtijedy.
Ptáte se proč?
Ačkoliv mezi mnou a rodiči nepanuje zrovna láskyplný rodičovský vztah, snaží se snížit nebezpečí, které se okolo mne neustále točí, přece jen jsem jejich jediný potomek, dědic celého jejich rodu a navíc patřím do rodiny která odjakživa sloužila Pánovi zla a oni chtějí abych neohroženě pokračoval v jejich stopách.
Ale to já nechtěl, chtěl jsem mít svůj vlastní život, daleko od všech těchto pravidel, zákonů a falešných přátel, kteří jen čekají, kdy vám budou moci vrazit kudlu do zad, a samoty. Nechtěl jsem být jen další jméno na seznamu hledaných Smrtijedů a nijak zvlášť jsem netoužil stát se stejným chladnokrevným vrahem jakým byl můj otec, nebo matka.
Pomalu jsme se blížili k pozemkům patřícím k Malfoy Manor, otec neustále o něčem hovořil s matkou, letmo jsem se na ně ohledl, a pevně jsem stiskl hůlku. Začínal jsem být nervózní a otec si mé změny chování nejspíše všiml, zabodl do mě svůj pátravý pohled, když se náhle kočár s prudkým škubnutím zastavil. Úlevně jsem zavřel oči - nezradil.
Než mne stačil otec zastavit, vyběhl jsem z vozu a rozeběhl se k lesu
"Johnnatane!" uslyšel jsem za sebou matčin výkřik, vzápětí do mě vrazilo nějaké kouzlo, nejspíše právě od ní, tělem mi projela bolestivá křeč, ale nezastavil jsem se a skryl se ve zdejších lesích. Věděl jsem, že otec si můj útěk a chování určitě správně vyložil a jistě už zavolal smrtijedy, aby mu pomohli mne najít. Na chvíli jsem se opřel o strom, oblečení bylo v místech kde mne kouzlo zasáhlo bylo nasáklé krví, strhl jsem rukáv košile a ránu jsem jím obvázal, na víc nebyl čas, uslyšel jsem několik ran od přemístění. Na nic jsem nečekal a rozeběhl jsem se dál, přemístění by nemělo cenu, protože otec nikdy nenechával nic náhodě, navíc by mne mohli najít posle magické stopy, která zůstane po přemístění ještě několik dalších hodin, a já ani neměl kam jít.
Nedaleko mě někdo vykřikl, automaticky jsem se skryl za strom, ale vrazil jsem do svého otce. Z očí mu sršela nenávist a pohrdání, očividně byl mojí zradou nanejvýš znechucený. Přistoupil ke mně o krok blíže a já se pokusil ustoupit, ale klopýtl jsem o vyčnívající kořen a jen taktak jsem se udržel na nohou. Vzápětí se z okolních stromů vynořili zbývající muži, kteří mne pomáhali hledat, poplašen jsem se po nich rozhlédl, byl jsem v koncích, vůbec jsem nevěděl co dělat. Zpoza Smrtijedů vystoupila ze stínu moje matka s, na rozdíl od otce, klidnou tváří. Přistoupila až ke mně, chvíli mi hleděla do očí, pokoušela se dostat do mých myšlenek, ale když jsem její útok odrazil vrazila mi facku
"Jak jsi mohl!" zavřeštěla, vzápětí mě znovu popadla za bradu a donutila mě podívat se jí do očí, nebylo v nich nic jiného než nenávist a vztek.
"Vždy jsi měl všechno po čem jsi toužil, měl jen to nejlepší, kdokoliv jiný, by projevil alespoň trochu vděčnosti, a ty? A co jsi udělal ty?" zpříma mi hleděla do očí a lehce natáčela moji tvář na stranu. Její ledově klidný hlas a sotva slyšitelný šepot, ve mně vyvolávaly obrovskou nejistotu a strach. Moje šance na útěk byli opravdu mizivé a já se neustále snažil najít nějakou skulinku, kterou bych mohl zmizet z téhle situace.
"Odvrátil jsi se od nás a zdrhl jsi jako zbabělá krysa, to je tvůj vděk? Co?" šeptala mi do ucha, přejel mi mráz po zádech, přimhouřil jsem oči a snažil se zjistit, kde jsou zbylí Smrtijedi, které otec zavolal, v ten samý moment do mě z bezprostřední blízkosti vrazilo kouzlo, musela to být má matka. Neustál jsem prudký náraz a svezl jsem se k zemi, překvapeně jsem se na ni podíval, tělem mi však projela ostrá bolest, tak silná, že jsem měl opravdu co dělat, abych nevykřikl. Po několika minutách, které pro mně byly jako dlouhé hodiny všechna bolest ustala. Už odmala jsem byl zvyklý snášet bolest způsobovanou kletbou Cruciatus, proto pro matku nebylo žádným překvapením, když jsem se sám zvedl na nohy a znovu jsem se jí odvážil odporovat.
"Alespoň něčemu jsi se naučil." Zasyčela, když jsem zaujal bojovný postoj a namířil proti ní hůlku. Rozpoutal se mezi námi boj, ani jeden z nás se vůbec nenamáhal s obyčejnými kouzly, bojovali jsme proti sobě tisíckrát, proto jsme oba věděli, kde má ten druhý slabinu a oba jsme se toho snažili patřičně využít. Netrvalo dlouho a zmocnila se mně únava, rána, kterou mi matka uštědřila při útěku si vybrala svou dlaň. Na malý okamžik se mi zatmělo před očima, mé nepozornosti matka ihned využila a srazila mě k zemi
"Pořád se máš ještě co učit, škoda jen, že už nebudeš mít kdy." přiklekla si ke mně a pozorovala moji pobledlou tvář
"Byl by jsi dobrý, možná nejlepší, tak proč Johne? Proč jsi se obrátil proti nám?" zašeptala a zlehka mně pohladila po tváři. Náhle mi celým tělem projela prudká bolestivá křeč, zprudka jsem se nadechl a zatnul pěsti, přesto jsem se neubránil bolestnému vzdechnutí. Matka se ušklíbla a znovu vstala.
Dal jsem najevo svoji slabost a to byla ta největší chyba jakou jsem v tuhle chvíli mohl udělat. Viděl jsem její znechucený úšklebek a jak proti mně natahuje ruku s hůlkou. Pak se ve mně něco probudilo, aniž bych věděl co dělám. Odkutálel jsem se o metr dál a jen těsně jsem se tak vyhnul kletby smrti kterou proti mě vyslala má matka. Slyšel jsem její a otcův rozzuřený výkřik, znovu mě jen těsně minulo několik smrtících kleteb, na nic jsem nečekal a z posledních sil jsem se přeměnil do své zvířecí podoby. Nastal chaos.
Černá puma se vztekle ohnala po několika Smrtijedech, kteří s překvapením vykřikli a uskočili stranou, čímž zvířeti uvolnili cestu, puma na nic nečekala a vyběhla skulinou mezi posluhovači Pána zla do hlubokého lesa. Jeden z nich si mizejícího zvířete přece jen všiml a vyslal proti němu nějakou kletbu. Puma, která netušila, že byla někým zpozorována, se pod nárazem kletby zhroutila na zem, Johnatan se přeměnil zpět, motala se mu hlava a jen s těží dokázal zaostřit na blížící se postavu zahalenou v černém hábitu, přesto se pokusil vstát a vzdorovat mu, jenže se mu podlomily nohy a on zůstal ležet bez hnutí na zemi. Muž si k němu kleknul, ale dřív než mohl hocha zabít, jak měl v plánu ozvalo se prásknutí a on zmizel
"Pro dnešek jsi vyhrál." muž skryt ruku ve které držel stříbrnou dýku, znovu pod hábit, vstal a spolu s ostatními Smrtijedy se přemístil pryč.
Ucítil tvrdý náraz, nejradši by tu zůstal ležet na pořád, ale bolest, která jej zaplavila ho donutila otevřít oči. Byl v slepé, potemnělé uličce mezi dvěma vysokými domy s oprýskanou omítkou, obloha byla stále zatažená temnými vodou nasáklými mračny a bez přestání pršelo. Ležel na tvrdé dlážděné zemi a v duchu doufal že si jej někdo všimne a pomůže mu. Přesto se však neopovažoval o jakýkoliv pohyb, tušil, že by si tím jen zbytečně přidělal další a snad i mnohem větší bolesti. Měl pocit, že tam leží celé týdny, když se okolo ozvaly dvoje kroky a dětský hlásek; "Mami? Mami! Tam někdo leží." Několik dešťových kapek mu dopadlo na obličej, zamrkal a znovu sklouzl pohledem z oprýskaných zdí domů k obloze: Temné mraky se konečně začaly rozestupovat a na Londýn znovu dopadly zlatavé sluneční paprsky jenž ozářily celé město a jeho okolí.
Na tváři se mu roztáhl úsměv. Vůbec nevnímal, jak okolo něj pobíhá několik lidí, nevnímal ani pronikavý hukot blížících se sirén přijíždějící sanity, ani lidi, kteří se s ním pokoušeli komunikovat. Klížily se mu víčka, přepadla ho ospalost, ale on se jí ani nebránil a poslušně zavřel oči. Věděl, že bitvu vyhrál a je teď volný… konečně. Nic víc ho nezajímalo, teď byl volný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Prskavka Prskavka | Web | 7. března 2008 v 22:29 | Reagovat

Mmochodem ... přidala jsem další kaptitolu (jen pro případ záju :))

2 Noenen Noenen | 26. března 2008 v 19:11 | Reagovat

Mno, je to trošku jiný než tvoje ostatní povídky, ale líbí se mi to :) tak rychle další :P

3 Sohox Sohox | 30. března 2008 v 18:09 | Reagovat

super, ale honem honem piš dál (no jo máš toho moc já vím), ale pokračování by se šiklo. (nemáte náhodou v plánu jet k babičce? já jen, že bys tam zase mohla vzít zase ty tvoje zázračný sešitky:-D )

4 mišička mišička | 1. dubna 2008 v 14:54 | Reagovat

I když  nepatřím k fanouškům Harryho Pottera, tak tahle povídka je fakt krutá

5 Charli Charli | 29. dubna 2008 v 14:43 | Reagovat

Ta hudba k tomu je skvělá. Všechno si při ní dokážu představit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.