Kapitola 3. - 'Ty jsi znal mýho tátu?' aneb 100 důvodů proč zrovna on nemůže být Black! I/III

11. ledna 2008 v 23:49 | manik |  Cesty osudu
Je možné, že by měl Sirius opravdu syna? A jak asi vypadaly Harryho Lekce se Snapem?

"Pane, Pottere, buďte tak laskav a alespoň dělejte, že posloucháte." Napomenula ho už po několikáté za tuto hodinu McGonagalová, přičemž z něj nespouštěla svůj zkoumavý pohled. Harry v tichosti zamumlal něco jako omluvu a znovu se zahleděl do rohu učebny. Profesorka po chvíli nejspíše uznala, že to nemá smysl a tak jej nechala být, její výklad náhle přerušilo zvonění a všichni se s hlasitými výkřiky vydali pryč, jen Harry zůstal sedět v lavici a pomalu si rovnal věci v tašce. Hermiona, s již sbalenou taškou seděla vedle něj a podepírala si bradu rukou. Trapné ticho jim však nevydrželo dlouho, Hermiona se na něj povzdechnutím otočila
"Mohl by jsi mi vysvětlit co ti zase vadí?" zeptala se ho a společně s ním vstala. Harry zabodl nepříznivý pohled do Blacka, který se opíral o dveře a nejspíše čekal na Hermionu
"Už týden jsi se mnou nepromluvil," ztěžovala si a kvapně ho dohnala, přičemž se k nim přidal i Ryan
"No tak Harry!" zavolala za ním, když bez odpovědi zrychlil a zmizel za rohem.
Harry rychlým krokem došel do společenské místnosti, v rychlosti vyběhl schody do chlapeckých ložnic, svoji tašku hodil k nohám a svalil se na ni.
"Ahoj Harry," ozval se mu u nohou hlas, sotva dolehl do měkkých peřin, Harry se prudce posadil a zabodl oči do Alberfotha Brumbála.
"Snad jsem tě nevyděsil," poznamenal s úsměvem, když si všiml jeho zděšeného výrazu
"To je v pořádku," zamumlal, i když jeho hlas byl ještě mírně rozechvěný šokem, který mu před chvíli Brumbál uštědřil. Nikdy si nemohl zvyknout a nejspíš si ani nezvykne na ty jeho nehlášené příchody, prostě s někde jen tak, z ničeho nic objeví a člověk, aby z toho dostal šoku infarkt.
"Přinesl jsem ti učebnice, které budeš potřebovat, ale jsou jen vypůjčené z místní knihovny," pokynul rukou k jeho nočnímu stolku, kde ležela obrovská spousta knih "Předpokládal jsem, že by jsi se rád zaskočil podívat na příčnou ulici," dodal, když viděl jeho nechápavý pohled
"Děkuju," smutně se na něj usmál, očekával, že si ho tady budou držet, aby jim 'náhodou' neutekl, tahle změna ho mile překvapila, i když návštěvu Příčné ulice neměl původně v plánu, rozhodl se, že tam někdy zajde.
"Ale to není to, proč jste přišel, že jo?" zkonstatoval, když mu Aberforth věnoval jeden ze svých zářivých úsměvů
"To opravdu není," připustil a sedl si vedle Harryho "Určitě už jsi se seznámil s panem Blackem…"
"Ne, to opravdu ne," doplnil ho a sledoval jak na starcově čele vyrašila hluboká vráska
"Děje se něco Harry?" ihned navázal na jeho předchozí poznámku. Překvapilo ho s jakým podtónem to řekl, tušil, že se mu Harry bude vyhýbat, ale teď v tom bylo i něco jiného
"J-já nevím, prostě… prostě toho na mě je moc a on… on… nevěřím mu." Vysoukal ze sebe a znovu si lehl na postel. Brumbál ho zamyšleně sledoval. Za rok co toho chlapce znal, si zvykl, že jeho úvahy, ač někdy bývají pořádně přitažené za vlasy nebo úplně postrádají logiku, jsou vesměs pravdivé. Ovšem pokud se to týkalo něčeho co se mu obzvláště protivilo dokázal kolem toho perfektně kličkovat. Třeba jako minulý rok, když si umanul, že Zmizel vyřadí ze hry o famfrpálový pohár… tenkrát to nedopadlo zrovna moc dobře, tedy pro zmiozelské. K jeho štěstí ho za to nikdo nepodezíral, když pár lidí si bylo moc dobře vědomo toho, kdo to byl. Zrentgenoval Harryho přísným pohledem a svraštil obočí, pokud mu Sirius opravdu o svém synovi nikdy neřekl, mohlo by to teď, kdy má Harry velký vliv snad všude, kam se přimotá, dopadnout snad ještě hůře.
"Máš k tomu nějaký důvod Harry?" jeho hlas byl náhle nesmírně vážný a probodával chlapce skrze své stříbrné brýle
"Důvod?" zopakoval a podložil si hlavu rukama "Copak to není jasné?" vydechl překvapeně
"Proč se tu objevil teď, rok po Siriusově smrti? Proč se tu objevil teď, kdy jsou všichni Siriusovi přátelé, kteří by mohli možnost, že někdy vůbec měl syna potvrdit a nebo zvrátit, jsou mrtví? Proč se tu objevil teď, kdy po mě pasou všichni zbylí Voldemortovi přívrženci, teď kdy se mě a mé přátele snaží každý druhý člověk zabít? A navíc, jsem si stoprocentně jistý, že by mi Sirius řekl, kdyby měl syna." Dokončil svoji řeč a čekal a ředitelův rozsudek. Stařec ještě notnou chvíli mlčel než váhavě promluvil
"Harry já… jsem si jist, že tě tahle zpráva musela hodně zasáhnout, ale zatím jsme nedostali žádný důvod proč bychom měli zpochybňovat totožnosti pana Blacka. Přesto…" přerušil ho, když chtěl Harry něco namítnout "…Se pokusím o panu Ryanovi Blackovi dozvědět více, do té doby se ale pokus nevyvolávat žádný konflikt ano?" počkal až Harry kývne a vstal z jeho postele
"Pokud něco zjistím, dám ti vědět. A Harry?" vykoukl na něj ještě zpoza dveří "Pokud se opravdu rozhodneš jet do Příčné ulice, oznam to někomu ano?" mrkl na něj a zmizel. Harry protočil oči, mělo mu být jasné, že to nebude jen tak. Bůhví koho s ním zase pošlou.
Znovu se posadil a poprvé za ty tři dny co tu je si to tu pečlivě prohlédl; Místnost teď byla mnohem menší a byly v ní jen tři postele, kde spával Harry, Black a Ron, který, jak slyšel, ječel na Brumbála celou noc, že s Potterem v jednom pokoji spávat nebude, přičemž používal dosti ostrých slov a Harry si uvědomil, že se tu ještě ani neobjevil. Jeho postel byla neustále pečlivě urovnaná a všechny jeho poličky a skříňky byly prázdné. Druhá postel patřila Ryanovi Blackovi, který se, k Harryho nelibosti, uvelebil hned vedle Harryho, který měl prostřední postel. Jeho postel byla ustlaná, a i když nebyla tak žalostně vyhlazená jako ta Ronova, přesto působila jakýmsi zvláštním dojmem. Jeho skříňky byly z poloviny prázdné a nacházely se v nich jen ty nejnutnější věci, nikde nezahlédl jedinou fotku, nebo cokoliv jiného co by mu mělo připomínat jeho rodinu, či přátele. V porovnání s Harryho postelí to vypadala ta jeho jako by, stejně jako ta předchozí, postrádala svého majitele. Harry si znovu lehl a převalil se na břicho přičemž upřel svůj pohled na čelo postele, které bylo už z předchozích let jeho studia polepeno spoustou fotografií na kterých se nacházeli všichni jeho přátele. Byla tu dokonce i fotka z minulého roku, kdy Harry vyhrál famfrpálový pohár: Harry divoce skákal z místa na místo a v ruce třímal maličkou zlatonku a za ním byl Ron, který k němu běžel s jejich famfrpálový pohárem, Harry na něj samým skočil a vlepil mu pusu na tvář za což si od Rona vysloužil pořádnou ránu pěstí a svalil se na zem, během chvíle se jeho rozzářený obličej na obrázku objevil znovu a děj se opakoval. Nepamatoval se, že by tu fotku sem dával, museli mu ji tam dát Ron s Hermionou. Na tváři se mu objevil křečovitý úsměv, natáhl se pro ni a chtěl strhnout, když se ozvalo tiché cvaknutí dveří.Harry se otočil a jeho posmutnělé smaragdové oči se setkaly s očima Ryana Blacka, které byly, jak si Harry uvědomil, úplně stejné jako ty Siriusovy. Harry od něj odvrátil pohled a znovu se natáhl, aby konečně strhl tu fotku, ale Ryan ho znovu přerušil
"Ahoj, Harry." Usmál se a šel k němu blíž
"Ahoj," mírně se usmál a zabodl do něj nic neříkající pohled
"Doufám, že neruším," nahodil konverzačním tónem přičemž Harry přivřel oči
"Ne, jistě, že ne." Odvětil a posadil se. Všimnul si jak Ryan zabloudil pohledem k čelu jeho postele
"Smím?" otázal se a aniž by čekal na odpověď přistoupil blíže k posteli, aby si je mohl lépe prohlédnout
"Kdo je to?" ukázal na hlouček několika fotografií, které byly z Jamesových školních let a na kterých se na všechny přítomné culil Sirius s Jamesem a Remusem, na většině fotografií byla vidět ještě jedna postava, ta ale byla přeškrtaná, nebo dokonce v několika případech i vystřihnutá ze snímku
"To je Táta se Siriusem a Remusem," mírně se při těch slovech usmál
"A ten?" ukázal na přeškrtanou postavu, vedle muže, který se nápadně podobal Harrymu
"To byl Pettigrew,"
"Byl?" nechápal
"Jo," přikývl Harry a když viděl jeho nechápavý výraz dodal; "Zabil jsem ho," na tváři mu při těch slovech pohrával uspokojený výraz šílence, který konečně dosáhl svého. Ryan ho s otevřenou pusou sledoval, nejspíše nečekal, že bude tak otevřený
"Zemřelo už kvůli mně tolik lidí, že jeden nebo dva navíc s nikým nehnou." Zhnuse ně se uchechtnul a pokračoval; "Byl to zrádce, chtěl si jen zachránit zadek o nic jiného mu nešlo, kdybych to neudělal já, dřív nebo později by to udělal někdo jiný, nebyla ho žádná škoda." Poznamenal a mírně s sebou škubl. Ryan, který uznal, že na toto téma je lepší nebavit se, ukázal na muže po Jamesově pravici
"A to je…"
"Sirius, jo." Zavrčel tiše Harry a svraštil obočí
"Ty jsi znal mýho tátu, co?" nebyla to otázka, to Harry ihned poznal, ovšem z Ryanova hlasu nebyla vůbec znát zvědavost, se kterou se on sám vyptával na svého otce, ani žádné zaujetí, to Harryho utvrdilo v jeho tvrzení; on není Siriusův syn! Kdyby tu jen měl Pobertův plánek, ten se přece nedá ničím oklamat, jeho tvrzení by se potvrdila, ale kdo ví, kde teď je. Přivřel oči a kývnul, Ryan se posadil se na své posteli a zářivě se na Harryho usmál
"Jaký byl?" vybafl na něj a v očichnu zajiskřilo. Harry měl pocit, že ať je to kdokoliv, jeho nadšení je až příliš falešné; přiškrceně se usmál a vstal
"Promiň, ale už budu muset jít, Mia se po mě už bude shánět," zamumlal a probodl hocha podezíravým pohledem
"Ale ona říkala, že ji-" jeho větu přerušilo prásknutí dveří "…nemáš hledat, má něco na práci. Sakra!" svalil se na svoji postel a po chvíli zírání na nebesa zabloudil pohledem k Harryho posteli, nebo spíše jeho fotografiím a mírně se usmál.
"Vůl," ulevil si Harry když za sebou zavřel dveře… dobře tak zabouchl, ale to je přece jedno, ne? Chvíli postával přede dveřmi a smýšlel nad následujícími hodinami. Hermionu rozhodně hledat nehodlal, zahrnula by ho upomínkami, všetečnými otázkami a rentgenovými pohledy o které teď opravdu nestál, potřeboval teď být sám a pořádně si všechno promyslet
"Což je v tomhle přecpaným hradě vážně nemožný!" zatrucoval, když opouštěl společenskou místnost a před portrétem narazil na skupinu děvčat, které si ho zkoumavě prohlížely. Dlouhou dobu jen tak bloudil nepoužívanými chodbami a snažil se na nic nemyslet, když se pak zastavil v průchozí chodbě v třetím patře, na chvíli se zarazil a sledoval jak se před ním rýsují masivní vyřezávané dveře. Překvapeně se okolo sebe rozhlédl, zda-li ho někdo nepozoruje a vešel dovnitř. Ne, že by nevěděl, že se právě tady nachází komnata nejvyšší potřeby, to věděl až moc dobře, ale spíše byl překvapen tím, že se mu vůbec ukázala, předpokládal, že pokud v ní Ron opravdu přebývá, zabezpečí ji tak, aby se k ní on s Hermionou nemohli dostat. Sotva se za ním dveře s tichým klapnutím zavřely nedůvěřivě se rozhlédl po prázdné komnatě s krbem ve kterém plápolal oheň, malým konferenčním z mahagonového dřeva s vyrývanými vzory a jedním jediným křeslem, které už na první pohled vypadalo velmi pohodlně. Komnata ve které teď stál byla s jedním jediným oknem, které zaručovalo překrásný výhled na školní pozemky, stěny byly natřeny na vínově červenou barvu, která už tak malou místnost ještě zužovala. Přes její velikost se však vůbec nedalo říct, že je zdejší prostor stísněný, to vůbec ne, místnost spíše působila velmi uklidňujícím dojmem a zdála se být i velmi útulná. Harry mírně popošel ke křeslu a sledoval jak se na stolku vedle něj objevila sklenice s láhví od whisky a nedaleko nich i velmi obsáhlá knihovna. S úsměvem se posadil do křesla a nalil si trochu whisky do sklenice a sledoval jak zlatavá tekutina ve sklenici odráží rudozlaté odlesky plamenů. Vypil celou sklenici zabořil hlavu do měkké opěrky křesla a konečně dal svým myšlenkám volný průchod. Ve škole nebyl ani tři dny, ale i přes tomu to připadalo jako celá věčnost a navíc ta záležitost se 'Siriusovým synem'… nemohl si pomoct, ale nedokázal se od toho to tématu odtrhnout, nedokázal a vlastně ani nechtěl si připustit, že by měl Sirius syna a neřekl by mu o něm. Navíc mu ten kluk mu přišel už od pohledu divný, jeho chování mu přišlo až moc zformovaný, jako by se neustále hlídal, aby neřekl něco co neměl, vlastně celá jeho osoba byla skrytá v jakémsi plášti tajemství. Proč by o sobě nedal vědět, když se dozvěděl o tom, že jeho 'otec' uprchl z Azkabanu, nebo proč se alespoň neobjevil po jeho smrti, kdy se Harry ze všech sil úspěšně snažil o kmotrovo očištění, nebo proč se neobjevil alespoň během jeho pohřbu, který se konal a o kterém věděl snad celý kouzelnický svět. Přišlo mu velice podivné, že se tu ukázal až teď, když už je prakticky po všem. Další věc, která se mu na něm nelíbila byla Hermiona, se kterou se neustále bavil a nespouštěl ji z očí, vůbec se mu nezamlouvalo to, že mu Hermiona ve všem věří a chová se k němu jako by to byl Harry. Další podivnou věcí mu bylo to, že se ti dva spolu bavili jako by se znali roky, možná si to jen namlouval, ale když si v neděli na snídani zněl jejich rozhovor jako mezi lidmi, kteří se znají už od dětství. A už vůbec se mu nelíbil jeho přiblblej úsměv při kterém Hermiona, jak si všiml zrudla jako pivoňka a spolu s ní nebylo schopno řeči i několik dalších děvčat, zdálo se však, že on o ně žádný zájem nemá, což Harrymu byl úplně jedno, šlo mu spíše o Hermionu. Miloval ji jako svoji sestru a po tom co se stalo s Ronem nehodlal připustit, aby jí nějakej přivandrovalej kdosi zničil poslední rok v Bradavicích, na který se těšila jako malá holka na svoji panenku barbie. Taky se mu nelíbilo to, že onen samozvaný Ryan cosi říká Black s sebou nemá vůbec nic jen jeden kufr s oblečením, ale nikde u něj neviděl jedinou fotografii, nic co by mu mělo připomínat otce, přátelé, nebo snad matku u které vyrůstal. Jen to potvrzovalo jeho teorii o tom, že se před nimi snaží něco skrýt a že to nebude zrovna příjemná zpráva.
Když se konečně po několika hodinách strávených pitím whisky a neustálým podezíráním Ryana 'Blacka', zvedl z křesla a svým lehce vrávoravým krokem se vydal ke knihovně. Která ho zřejmě po chvíli civění na tituly knih přestala bavit, venku už stmívalo, pomalu přešel k oknu, posadil se na parapet a opřel si hlavu o příjemně chladný kámen. Přivřel oči a sledoval jak na obloze plachtí sovy pátrající po své budoucí kořisti. Po chvíli stočil pohled k zapovězenému lesu i po těch sedmi letech strávených v Bradavicích a po minulém roce by se dalo říct denních návštěvách tohoto lesa z něj vyzařovala jakási podivná vlna děsu, přesto, že se už několikrát přesvědčil, že les není tak strašlivý, tedy v jistých mezích. Během jeho trestů a výcviku se Snapem to pro něj bylo to nejděsivější místo. Zavřel oči a znovu se ponořil do svých vzpomínek…
Pro většinu bradavičských studentů to byl obyčejný podzimní den, zdálo se to být jako nedávno co skončily prázdniny a nikdo z žáků si ještě pořádně nezvykl na školní režim. Tudíž se po většinu času povalovali u jezera, nebo se věnovali svým koníčkům či jiným zálibám, na úkoly nikdo z nich ani nesáhl a tak většina z nich dopisovala všechny eseje a zápisy po nocích a kolikrát až pozdě do rána. Stejně na tom byla i naše trojice, i když s malou výjimkou. Harry, ačkoliv by vás jistě nenapadlo hledat ho v téhle době někde jinde než na školních pozemcích, kde by se normálně poflakoval se svým nejlepším kamarádem Ronem nebo Hermionou, případně na famfrpálovém hřišti, teď trávil každý den v hromadách knih, na místě, kterému se až do letošního roku vyhýbal, hned po Snapeově učebně lektvarů, snad nejvíc ze všech - knihovně. Hermiona tento náhlý obrat uvítala s otevřenou náručí a neustále ryla do Rona, aby si vzal z Harryho příklad. To však ještě nevěděli co Vyvoleného k tak prapodivnému činu donutilo.
Samozřejmě za tím vším stál Snape a v neposlední řadě také Brumbál, díky kterému to vlastně všechno začalo a Harry měl pokaždé, když ho spatřil chuť skočit mu po krku. Brumbál totiž znovu, ačkoliv Harry doufal, že profesor Snape dodrží svých slov a už nikdy na nic takového nepřistoupí, požádal Snapea v neodkladné záležitosti, o pokračování v 'učení' Harryho maličkosti.
Ještě teď si Harry pamatoval Snapeův rozzuřený a znechucený výraz, když vycházel z Brumbálovy pracovny, před kterou měl Harry čekat. Popadl Harryho za límec hábitu a prudce si jej přitáhl k obličeji; "Pottere!" zasyčel nenávistným hlasem až Harrymu přejel mráz po zádech. V zápětí od sebe chlapce odstrčil tak prudce, že měl co dělat, aby neupadl a rázným krokem se vydal dolů, teprve až na posledním schodě se na chvíli pozastavil a aniž by se zastavil zařval na celou chodbu jako by Harry právě provedl něco opravdu neodpustitelného: "Ihned-zamnou!!" chlapec s sebou překvapeně trhnul a nic nechápajíc se vydal za profesorem. Sotva se mu podařilo doběhnout Snapea, profesor už otevíral dveře a prudkým gestem naznačil Harrymu, že má vejít. Harry rychle uposlechl a raději ani nedutal, poslušně se posadil na tu nejnepohodlnější židli, jakou mu kdy Snape podstrčil a čekal co mu profesor řekne. Snape však nevypadal, že by chtěl ihned začít, naopak ačkoliv si byl moc dobře vědom toho, že chlapec nemá tušení o co se tu jedná, schválně nemluvil, posadil se za svůj stůl, který byl přeplněný všemožnými pracemi žáků a upřel na Harryho nenávistný pohled, teprve po chvíli tíživého ticha, kdy se Harry konečně odhodlal k tomu, aby alespoň otevřel pusu, ho Snape přerušil ještě před tím než se stačil vymáčknout a začal s vysvětlováním; "Zřejmě ani nevíte proč tu jste, co Pottere?" vybafl na něj a Harry znovu zaklapl čelist "Váš ředitel, profesor Brumbál, mě totiž požádal…" vybalil na něj, aniž by čekal Harryho odpověď "Abych se znovu ujal vaší… výuky." Harry na Snapea vykulil oči
PS: 10 kometářu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivča:) Ivča:) | Web | 11. ledna 2008 v 23:50 | Reagovat

Ahoj, narazila jsem na tvůj bloček a koukám že ráda píšeš :) Od začtku se mi to nechce číst, ale jdu se na tvůj bloček podívat podrobnějc, celkem mě zaujal :)

2 aaa aaa | 11. ledna 2008 v 23:53 | Reagovat

Našiel som super web - www.TopHry.net - dá sa tam zahrať kopu online hier úplne zadarmo a hry idú aj stiahnuť! Všetkým odporúčam!

3 myssiak myssiak | Web | 11. ledna 2008 v 23:55 | Reagovat

ahoj moc pekne piises , aj ja sa sanzim..no snazim uz som toho napisala ale mam nieco aj na blogu len nestiham prepisovat do kompu a timto ta chcem aj pozvat aby si sa zapojila do sutaze o naj blog..diiky..

4 Sohox Sohox | 12. ledna 2008 v 19:37 | Reagovat

jak jinak než super ale chtělo by to pokračování

5 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 12. ledna 2008 v 20:28 | Reagovat

Ahoj, nechceš se spřátelit?

6 Cait Sidhe Cait Sidhe | 13. ledna 2008 v 20:39 | Reagovat

pokračování ... prosím prosíím

7 Noenen Noenen | 17. ledna 2008 v 15:31 | Reagovat

Pěknýýý mi přijde, že Harry Ryana moc v lásce mít nebude co?

8 Bellatrix Black Lastrange Bellatrix Black Lastrange | 18. ledna 2008 v 17:55 | Reagovat

Mani, tak tohle bude ještě zajímavý...Nejdřív jsem o Ryanově totožnosti vůbec nepochybovala, ale těď mi začíná v hlavě hlodat řervík pochybnosti..:) Jak říkal červík z "Mrtvý nevěsty" .."Asi mu něco, tedy jí hlodá v hlavě.."Tahle povídka mi příjde hodně sympatycká, je to tice dost tuctové téma, ale co? Moje povídka z madelein je taky založená na ohraných faktech a přece mi "úplně" tuctová nepříjde...Stejně jako tvoje...Ve většině povídek, kde má Sirius nějaké potomky je to při většině "nadpozemsky" krásná dcera, nebo "oslnivý" syn..S vyjímkou výborný povídky od Pasu-Hanky, HPaJB jsem tohle téma moc nevnímala, ale tvoje povídka mě zaujala..:) Má hodně do sebe a taky se mi líbí, že si Harry s Ryanem neskočili hned kolem krku a nezvolali "Bratře!"...ach tohle je asi k názoru, jsem zvědavá jak se Harry dokolíbá ve svém "unaveném" rozpoložení do společenky...ale abych jen nechválila, musím na sebe prásknout, že to minulé záhlaví na mě působilo líp..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.