Kapitola 5. - Útěk část 2. - Opravdová bolest II/II

21. července 2007 v 19:44 | manik |  Harry Potter a Démant smrti
Útěk - Opravdová bolest

Harry se rozhlédl kolem sebe, chodba byla opravdu prázdná a to ticho… Najednou vedle Harryho něco zapraskalo. Chlapec vytasil hůlku a rozhlížel se kolem sebe. Zapraskání se ozvalo znovu, tentokrát ale vycházelo ze stěn okolo, rozpačitě se kolem sebe rozhlížel a na chvíli myslel, že ho snad šálí zrak. Těsně pod stropem byl temně pás z uhlovitě černého kamene, v němž byly vytesány rysy hrůzostrašných stvůr, teprve ten podpíraly mohutné mramorové sloupy. Zatřepal hlavou, aby se probral, ale v tom se zapraskání ozvalo znovu ale tentokrát blíže, chlapec s sebou trhla zadíval se na kamenný chrlič před s sebou, objevovaly se na něm znatelné trhliny. Harry k němu opatrně přistoupil a i přes strach z neznámého si jej z blízka prohlížel. Jeho pozornost však znovu připoutal kamenný pás s rytinami: "Lumos!" zvedl hůlku ke stropu aby osvítila temný neosvětlený strop, nic však neviděl - a co ho znepokojilo ještě víc - rytiny vůbec neodpovídali tomu jak vypadali předtím, hlasitě polkl a ustoupil o několik kroků dál 'Pitomče! Kam si se to zase dostal?!' mrtvolné ticho však náhle přerušilo hlasité puknutí, Harry s sebou trhl leknutím a okamžitě stočil hůlku a kamenný chrlič před sebou, malé pukliny se pomalu měnili v znatelné trhliny, Harry tiše couvl o další krok vzad a na podlaze se rozprostřel jemný nazelenalý netaxový prášek, který doteď držel v roce.
Prásk!
Harry s sebou při neočekávané ráně vyděšeně trhl a na poslední chvíli si zakryl obličej, před odlétajícími útržky. Hned v zápětí se chodbou rozezněl nesnesitelný, ohlušující křik, Harry si rychle zacpal uši a podepřel se o jeden ze sloupů. Rozzuřený řev pomalu dozníval v ozvěnou, Harry se ihned jakmile přestal tvor řvát narovnal a namířil na místo, kde předtím stál kamenný chrlič; jediné c zaregistroval, byl černý tvor, který obrovskou rychlostí, s tichým zašelestěním vzlétnul a skryl se ve temném stropu. Chodbou se znova rozlehlo škrábání a cvakání, jako kdyby kolem něj pobíhalo něco nebezpečného, něco s velmi ostrými drápy, něco… něco s čím se ještě nesetkal. Okamžitě se začal kolem sebe rozhlížet, po čele mu stékaly drobné kapičky potu a ruka se mu třásla, nesnášel tenhle pocit, když stál před něčím velice nebezpečným a na blízku nebyl nikdo kdo by mu mohl jakkoliv pomoct, nebo alespoň poradit. Byl na to sám, sám se svým strachem a vědomostmi, sám v obrovské pevnosti, plné Smrtijedů - 'Kteří z nějakého důvodu bůhvíkam zmizeli - Nejspíš věděli proč,' - a neznámých nástrah - 'Řekl bych, že teď si jednu poznal'
Chodbou se znova rozeznělo cvakání, tentokrát, ale v mnohem větších počtech, jakoby oněch tvorů přibývalo, trhavým pohybem zvedl hůlku ke stropu, ale nic tam nebylo, vůbec nic, jen hladký černý kámen, rytiny které se na ní před chvílí vyjímaly zmizely. Kolem sebe uslyšel tiché kroky. Otočil se ale nikoho, ani nic neviděl a jeho hůlka pomalu zhasínala 'A sakra! Tahle tma se mi nelíbí… Co teď?'
"Lumos solem!" na krátkou chvíli pročíslo tmu prudké světlo z hůlky, chodbou se znova rozezněl křik, ale tentokrát to nebyl vyzývavý jako prvně, ale bolestný a rozzuřený. A Harrymu se konečně podařilo spatřit proti čemu to stojí…
"Do prdel*!" vyrazil ze sebe vyděšeně, sklopil hůlku a pomalu začal ustupovat zpět ke krbu 'Učili jsme se o tomhle něco? - Myslím že o tom byla řeč, ale jen chvíli ale… - Ty jsi nedával pozor! - Ty taky ne! - Jak to můžeš vědět? - … - Myslím že to jsou Gorgony -Jsou?!K čemu to množný číslo?! - Letax! Kde je letax?! Andělíčku můj strážníčku… -Sklapni a pomoz mi! - …opatruj mi mou dušičku… - Srabe! - … opatruj ji ve dne v… Cože?! Jakej Srab o kom to mluvíš?!'
"Pottere! Jak vidím už jsi se seznámil se zdejšími strážci," jízlivý hlas Luciuse Malfoye Harryho udeřil jako blesk 'Co ten tu sakra dělá?! - Zachránce můj statečný! - Ti hrabe ne?Ten?!A zachránce'
"Jo jsou strašně milí… a přívětiví." Přitakal mu zhnusený Harry a sledoval blížící se postavu
"To bych řekl," jízlivě se usmál a mávl hůlkou. Chodbu zalilo mírné tlumné světlo a osvětlilo chodbu plnou asi čtyři stopy vysokých, odporných nestvůr. Harry chtěl na Smrtijeda zaútočit, ale těsně vedle něj se objevil 5 stop vysoký démon a srazil chlapce k zemi přičemž se síní znovu roznesl odporný sípavý řev…
"Hni s sebou!" zaburácel hrubým hlasem a praštil zaťatou pěstí do rozvalených dveří. Chlapec s sebou poplašeně ucukl a pomalu s bolestivým úšklebkem na tváři se zvedal
"Řekl jsem pohni!" zařval na něj znova muž, popadl jej za rameno a táhl jej přes chodbu. Drtivý stisk muže byl jako další kapka do jezera bolesti, které jím protékalo. Neustále se mu motala hlava, levé zápěstí měl nejspíš zlomené, což mu nijak neulehčovaly těžká kovová pouta. Každý nádech mu dělal nevýslovnou bolest až se mu zatmívalo před očima. Konečně došli až na konec chodby, muž chlapce surově namáčkl na zeď a kouzlem mu z rukou sundal těžké okovy, které mu drtily zápěstí. Pak několikrát klepl hůlkou na dveře a něco nesrozumitelného zamumlal, dveře se s klapnutím pootevřely. Muž je trhnutím otevřel až se s ranou odrazili od zdi, popadl sípajícího chlapce a takřka ho prohodil černo šedou hmotou, hned nato jí sám prošel.
"Harry, už jsi tady?" bujarý tón Voldemortova hlasu chlapce doháněl k šílenství, přesto se pomalu hrdě postavil a udržoval si od Čaroděje odstup.
"Víš hochu, velmi jsi mně zklamal," Voldemort si s úsměvem pohrával s Harryho hůlkou, přičemž z něj nespouštěl oči
"Copak si slavný Harry Potter, 'Chlapec, který zůstal naživu', mezinárodní hrdina, jenž mě - prý - dokáže porazil může dovolit takhle zbaběle utéct?" probodl Harryho posměšným pohledem
"Vážně sis myslel, že sám dokážeš utéct z Temné pevnosti - nejhlídanějšího místa na světě?" nedokázal skrýt své překvapení, nespokojeně mlaskl a zakroutil hlavou "Nechtěl jsem to dělat, ale tvé činy mluví za vše. Červíčku!" Křik tolik nenáviděného jména se nesl celou síní, obrovské okované dveře se téměř okamžitě otevřely a dovnitř vběhl malý zavalitý muž a s malou skříňkou v náručí a kvapným krokem přešel k voldemortovi
"Můj pane," poklonil se a podal mu podélnou vyřezávanou truhlu Černokněžníkovi. Jakmile se za Červíčkem zavřely dveře, Voldemort vstal a uprostřed místnosti, kam z kruhového okna ve stropě propadal kužel měsíčního světla, vykouzlil chlapcovou hůlkou malý kulatý stolek, na který truhlu položil.
"Vlastně by jsi měl být hrdý, že tohle prokletí poneseš ty, jako jediný. Pracoval jsem na tom týdny, než se mi podařilo vytvořit správnou kombinaci lektvarů, Severus mi byl samozřejmě plně nápomocen, ale ani jemu jsem neprozradil celé složení." Dlouhými, vyhublými prsty přejel po zámku, který se s tichým klapnutím odemknul, otevřel truhlu a vytáhl z ní podélný předmět omotaný tmavě modrou tkaninou. Čaroděj, vymotal z hedvábné tkaniny dlouhou stříbrnou dýku. A se škodolibým úsměvem přešel k Harrymu, který nevědomě ustoupil, čímž jen Voldemorta povzbudil. Kouzelník na něj vyslal několik neverbálních kouzel, jimiž bezmocného chlapce odhodil a připoutal ke stěně.
"Možná to trochu štípne, tak se omlouvám," pronesl chtivým úšklebkem a pomalu k němu přistoupil. Chlapec vysel pohledem na stříbrné dýce, kterou Voldemort držel v rukách, v očích mu jiskřil nesouhlas a strach toho co na něj čaroděj chystá. Věděl, že ať je to cokoliv, nemůže utéct, ale může se ho pokusit zastavit, jistě… je zesláblý, divil by se kdyby se v něm našlo něco co ještě nebylo nejméně dvakrát zlomené, z otevřených ran které mu smrtijedi neuzdravili ztratil spoustu krve, ale už jednou se mu to podařilo, tak proč ne teď?
Zatnul pěsti, až mu zbělely klouby a snažil se myslet na vytvoření štítu. Voldemort už byl necelé tři metry od něj a stále na dýku hleděl jako na něco nesmírně vzácného a cenného. Když v tom se zarazil a probodl chlapce vraždícím pohledem
"Takže je to pravda…." Hřbetem ruky se dotkl světélkujícího štítu, který se vytvořil před Harrym "Luciuse mě varoval, že se o něco takového pokoušíš, ale tohle…" několikrát se ho dotkl svojí hůlkou "…mě nedokáže zastavit." Usmál se a zabodl dýku chlapci do ramene.
Harryho celým tělem projela nesnesitelná bolest, snad horší, než kdyby na něj seslali několik Cruciatus na jednou. Stíží dokázal popadnout dech, hlava se mu motala a měl pocit jako kdyby se měla rozskočit bolestí, byl si jist, že kdyby stál neudržel by se na nohou ani sekundu. Nehty zarýval do dlaní takovou silou, že mu z nich stékaly potůčky krve, dlouho se nedokázal ani bolestnému křiku, který přehlušil jen Voldemortův hlasitý smích. Naposledy, předtím než omdlel zahlédl jak se k němu řítí dva proplétající se paprsky kouzel.
Pomalu otevřel oči. Víčka měl ztěžklá a unavená, proto to šlo ztěžka. Když se mu to konečně podařilo, zjistil, že v místnosti panuje téměř neprostupná tma. Místnost osvětlovala jenom vyhasínající pochodeň v protějším rohu místnosti, zmateně zamrkal. Vůbec netušil co tu dělá ani jak se tady octnul, chtěl se zvednout, protože ležel na studené kamenné podlaze, ale zády mu projela nesnesitelná bolest, takže svoji snahu vzdal a znovu si lehl
"ÁÁ, konečně!" teprve teď si všiml, že mohutné kované dveře jsou otevřené a v nich stojí Voldemort. Hlava mu začala třeštit bolestí, náhle se mu před očima začaly objevovat vzpomínky ze včerejšího dne… nebo to nebyl včerejšek? Jak… jak dlouho vlastně spal
"Už jsem si myslel, že se neprobereš, mno určitě tě napadlo, že tu jsem za nějakým záměrem…" prohodil, mávl hůlkou a v Harryho cele se objevilo pohodlné křeslo na které se čaroděj posadil "Jde o to, že jsem tě zase přišel popostrčit a pomoci ti v rozhodování." Usmíval se
"Já se k tobě nepřidám, copak to nechápeš?!" křikl Harry a zatnul zuby bolestí, která mu znovu projela celým tělem
"Já si naopak myslím, že nemáš na výběr…" přehodil si nohu přes nohu a pohodlně se uvelebil v křesle
"To sem neměl už tolikrát a vždycky se našla jiná cesta ven," odsekl a prudce se posadil až se mu bolestí, která jím okamžitě projela zatmělo před očima
"Ovšem, ale tentokrát si na to sám, bez cizí pomoci, v Temné pevnosti a - buďme upřímní - tvůj pokus o útěk byl opravdu chabý. Mno víc než to jsem chtěl, aby jsi se dozvěděl pravou povahu tvých přátel-" Harry čaroděje bez sebemenšího zájmu pozoroval, ale jeho pohled ztvrdnul ihned jakmile se zmínil o jeho blízkých
"Držte se od mých přátel dál! Ty i ti tví podělaní poskoci!" zařval na něj a jeho obličej pomalu nabíral karmínový odstín
"Zvláštní," usmál se na něj "Že je ještě potom všem dokážeš nazývat přáteli; nechali tě na holičkách, když si je nejvíc potřeboval, téměř okamžitě vzdali své snahy o tvoji záchranu a teď…" povzdechl si a smutně se zahleděl na kamennou podlahu, Harry ztuhl a vyjeveně ho pozoroval "…teď si za tebe našli náhradu, takže už tě nepotřebují. Vytvořili si nového Harryho Pottera a ty je už nezajímáš tak už to sakra pochop! Nejsi pro ně nic než obyčejná bezcenná hračka se kterou mohou volně manipulovat…" Voldemort pomalu zvyšoval hlas, nebyl zvyklý na takovéto jednání
"DOST!" zařval na něj Harry. Všechno co Voldemort teď řekl se Harrymu absolutně hnusilo! Nenáviděl ho víc než kohokoliv jiného a jeho falešné pomluvy na účet jeho nejbližších v něm vyvolaly děsivou vlnu vzteku, cítil jak se v něm vzedmula ohromná vlna náhodné magie, kterou se naučil ovládnout, zadržet ji, ale teď to bylo jiné… nechtěl ji zadržet, naopak ji vědomě uspořádal a vyslal proti tomu zpropadenému hňupovi. Voldemorta Harryho prudké kouzlo, nepopsatelně zaskočilo a vyděšeně hleděl na zelený paprsek, který chlapci vyšlehl z rukou. Kouzlo bylo mnohem silnější než čekal a prudce jej odhodilo na stěnu až měl pocit, že - pokud by to bylo možné - mu zlámalo několik kostí. Vrávoravě se postavil a upravil si svůj černý hábit
"Vyřídil jsem co jsem potřeboval, teď když mě omluvíš…" Harrymu se na tváři zformuloval vyděšený a zaskočený výraz zároveň 'Nepotrestá ho?' bylo to jediné na co dokázal myslet
Voldemort nechal své křeslo zmizet, ale Harrymu neušly trhavé pohyby rukou
"Abych nezapomněl," zastavil se ve dveřích a hodil před Harryho balík novin "Měl by sis to prohlédnout, třeba pak najdeš pravdu…" Harry se nezmohl na nic jiného než na nechápavé zamrkání, celé tělo ho bolelo a motala se mu hlava. Unaveně se opřel o chladnou stěnu, zaklonil hlavu a zavřel oči
"…Chci aby jste okamžitě zvýšili dávky!" zaslechl najednou zpoza dveří Voldemortův rozzuřený křik
"Ale pane-"
"Žádné ale!" zařval Voldemort a pak se uklidnil "Nedávejte mu žádné jídlo a vodu omezte na minimum! - Však on se naučí poslouchat!"
"Ano Pane,"
"Nikoho k němu nepouštěj, jestli se dozvím, že u něj někdo byl trest tě nemine."
'Zvýšit dávky? Čeho?' vyděsil se Harry a zhnuseně kopl do balíku, který sem před chvílí Voldemort hodil. Ten ale prudký náraz nevydržel a rozjel se. Byly to výstřižky z Denního věštce, překvapeně si jeden přitáhl k sobě oči mu ihned padly na titulní nápis; 'Ministerstvo kouzel po dvou týdnech přerušilo pátrání po 'Vyvoleném' Harrym Potterovi' Harry se zamračil a přitáhl si k sobě všechny výtisky 'Harry Potter oficiálně prohlášen za mrtvého' Harry překvapeně zamrkal a zíral na datum vydání… bylo to sotva tři týdny po jeho únosu, kvapně se v nich ještě chvíli přehraboval, až mu pohled padl na noviny, kde byla jeho fotka a nad ní radostný nápis hlásající. 'Harry Potter na živu!' zamrkal a vzplála v něm drobná jiskřička naděje, která avšak okamžitě pohasla, když se podíval dál 'Živý rozhovor s Harrym Potterem! Chlapec který přežil - znovu unikl jisté smrti!' Harry se nezmohl na nic jiného než na šokovaný výraz, tahle slova Harryho zasáhla víc než cokoliv jiného. Dokázal by snést cokoliv, cokoliv, ale tohle bylo moc. Přitáhl si k sobě nohy, položil si bradu na kolena, přičemž se zahleděl do tmavého kouta a neustále se pohupoval. Přišel o všechny… všichni, kteří pro něj byli rodinou se k němu teď, když je nejvíce potřeboval otočili zády a našli si nového 'Harryho', 'Snad jim bude lepší,' pomyslel si hořce a snažil se potlačit vzrůstající pocit zrady, a obrovskou bolest. 'Co jsem vlastně čekal?'zarazil se po chvíli a sklouzl pohledem ke 'své' fotce
Kolik kvůli němu zemřelo lidí? Kolik lidí ztratilo kvůli němu své nejbližší? Proč vlastně by jej měli hledat, když jeho přítomnost jim udělovala takovou bolest? Remus kvůli němu přišel o všech jemu blízké, James, Lily a teď i Sirius. Kolik lidí by ještě muselo zemřít, kdyby se mu podařilo utéci, nebo by jej někdo zachránil? Ani se nedivil, že se tak snadno vzdali všech nadějí; nechtějí, aby kvůli němu dál umírali jejich blízcí, už tak jim zničil život dost! Vlastně ani sám nevěděl co čekal, že by se znovu vystavili smrtelnému nebezpečí, aby ho zachránili? Voldemort měl pravdu - je pro ně jen loutka! Loutka, kterou lze snadno nahradit jinou… nepotřebují ho.
Teprve teď pochopil co je to pravá bolest, bolest způsobená ztrátou někoho blízkého, bolest, které se nic na světě nevyrovná…
Harry marně bojoval se svými pocity, po tváři se mu nezadržitelně kutálely slzy
'Siriusi!'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olis Olis | Web | 21. července 2007 v 19:46 | Reagovat

Ahojky,mám na blogu soutez o nej blog ,plosím zapoj se do souteze,mám i 28 bleskovku na blogu tak se zucasni mockrát ti dekuji!!!Pekny blog!!!!

2 luys luys | 22. července 2007 v 15:46 | Reagovat

oi, úžasná kapitola

vlastne celá poviedky doposiaľ je super

len tak ďalej !

3 Grifolion Grifolion | E-mail | 26. července 2007 v 19:27 | Reagovat

Skvělá kapitolka prosím přidej rychle další pokračování nebo se asi zblázním.

4 Sseth Sseth | 27. července 2007 v 15:52 | Reagovat

hoj tvoja poéviedka sa mi dosť páči takže makaj a pridávaj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.