Jsme na to dva

27. července 2007 v 15:23 | manik |  Fan-fiction
Jsme na to dva
(Nedokončená)

Bylo právě poledne a Bradavický hrad zel prázdnotou. Tedy až na pracovnu ředitele, ve které bylo kupodivu velmi rušno na to, že prázdniny nebyly ani v polovině. O rozruch se zasloužil šestnáctiletý chlapec s nachovou jizvou na čele, který si to rázoval pracovnou sem a tam a každou chvíli zlostně, až s mrazivou nenávistí vrhl pohled na Brumbála.
"Děláte si legraci, že ano?", zastavil se.
"Ne, Harry, je mi to líto, ale je to tak.", pravil klidně ředitel, který seděl vyrovnaně za svým pracovním stolem s propletenými prsty.
"Tak proč jste mi to sakra neřekl!", zařval rozzuřeně.
"Nebylo bezpečné ti to říkat, čekal jsem na pravou chvíli."
"Víte co! Já vás nenávidím! Z celého svého srdce!", vybuchl a dal se znovu do chůze. "Kdo všechno o tom ví? Komu jste to řekl, když ne mně?!"
"Nikdo to neví. Ani Remus a ani tvůj kmotr to nevěděl."
Harry se zastavil a odvrátil pohled od Brumbála. Začaly ho strašně pálit oči, jak se snažil zastavit slzy. Stále si ještě nezvykl na to, že jeho kmotr je…mrtvý.
"Chtěl jsem, abys to věděl první, je to tvé právo vědět to jako první."
"Tak proč jste mi to neřekl dřív?", zeptal se tentokrát tiše a opět se zavrtal pohledem do Brumbála.
"Potýkal ses s tolika věcmi…"
"Tohle na mně nezkoušejte! Podobnou básničku jste mi říkal nedávno, při obhajování zatajené věštby. Co si myslíte, že by se stalo, kdybych zjistil, že je na světě někdo, kdo…", nedokázal to dopovědět.
"Vím, byla to chyba. Můžeš namítnout, že další z mnoha, ale tentokrát jsem vyčkával i do doby, než ji najdu. Bylo jí sotva pár měsíců, když jsem ji odvedl a dal jedné rodině. Jenže ta se jí nakonec zřekla, což jsem v té době samozřejmě nevěděl, a poslala ji do adoptivní péče. Přecházela z jednoho dětského domova do dalšího, z jedné rodiny do druhé, až začala utíkat a přestal se o ní psát spis. Bylo velmi těžké ji najít."
"A našli jste ji?"
"Ano, vím, kde teď je. Viděl jsem ji."
"A?", zeptal se nedočkavě.
"Posaď se, prosím."
"Chci ji vidět!", ignoroval ho.
"To teď nepůjde. Neví nic o našem světě. Musíme na to jít pomalu, nebylo by dobré ji sem přitáhnout a…."
"To je mi fuk! Je to má sestra a já ji chci vidět!"
"To nepůjde. Ještě není ta pravá chvíle", zopakoval klidně. "Uklidni se prosím a posaď se, chci ti všechno říct a vysvětlit ti své kroky."
Harry si s naštvaným výrazem sedl a čekal. Pozoroval své prsty, v životě už se na jeho klidnou tvář nepodívá, jak ho nenávidí…
"Když se Lily narodilo další děťátko, holčička, byl tobě rok. Tenkrát to byla snad nejhorší doba z celé války a Voldemort věnoval velké úsilí, aby vás našel a zabil. Začal jsem se obávat o vaše životy, o vaše bezpečí. Bál jsem se toho, co by se stalo, kdyby se mu to všechno povedlo. Kdyby přišel k vám do domu a rozhodl se vás zabít. Ale co mě trápilo ještě víc, že by se rozhodl nejdřív zabít tvou sestru. Možná by to přežila, jako jsi to přežil ty, jenomže tu byla věštba a ta jasně mluvila o chlapci jako o spasiteli."
"Takže jste se rozhodli zbavit se jí, abych byl já tím vyvoleným, abyste měli svého spasitele", říkal Harry s pohrdáním.
"Zachránilo jí to život. Jen pomysli, možná byste zemřeli všichni. Tvá matka by se pro tebe nemusela obětovat a místo toho se smířila s tím, že prostě o jedno dítě přijde. Nebo by se za tebe nestihla obětovat, kdyby byla zrovna u tvé sestry.Nebo…"
"Dobře já už to chápu! Ale proč jste ji nepřivedli dřív?"
"Co myslíš, Harry? Se vším, s čím ses tu musel potýkat. Voldemort by ji mohl použít jako zbraň proti tobě. A taky, hlavním důvodem je, že teprve nedávno jsem ji konečně našel."
"Ale říct jste mi to snad mohl ne?!", vykřikl zuřivě a znovu se postavil.
Měl neuvěřitelnou chuť, přitáhnout si k sobě Brumbála za límec a udeřit ho vší silou. Nebo po něm něco hodit, udělat mu cokoliv.
"Na tohle jste neměl právo! Rozumíte! Jděte k čertu!"
"Odpusť mi to prosím, ale kdyby ji našel on dřív…"
"Ty vaše hloupé výmluvy mě nezajímají! Jistě, vy jste přece velký všemocný Albus Brumbál, který nikoho nemá a nikoho nepotřebuje! Ale já jo! Celý svůj blbý život jsem musel žít u těch mudlů. Sám, bez jakéhokoliv citu! A přitom jsem měl vždycky sestru, která mě potřebovala! Nenávidím vás! Slyšíte! Kašlu na vás a na celý ten váš blbý řád Fénixe! Kašlu na věštbu! Raději se přidám na stranu Voldemorta, než být ještě někdy ve vaší blízkosti!", vykřikl a popadl letax….
by keirra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ........ ........ | 28. července 2007 v 21:05 | Reagovat

dtProsím pošlete to dál!

Tohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip!ohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22-někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne : MILUJI TĚ !!!! P.S: Neporuš to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.