Kapitola 4. - Strach

27. června 2007 v 15:37 | manik |  Harry Potter a Démant smrti
Strach
Harry už je vězněn skoro dva měsíce a jeho naděje na záchranu opadají. Voldemort se snaží využít všech Brumbálových chyb a dostat chlapce na svoji stranu...

Strach.
Bylo to vlastně jediné co cítil. Ne však strach o sebe, ale o své přátelé. Strach z toho, co by se jim mohlo stát, kdyby nevydržel, kdyby zradil…
Ty dny co tu strávil pro něj byly peklem. Dny - vlastně nevěděl jak dlouho tu trčí, byl zavřený v kobce v odlehlé části Voldemortovi pevnosti, bez oken. Možnost úniku byla téměř mizivá, byla-li vůbec nějaká. Jediné, co udávalo čas, byli dvakrát denně přicházející smrtijedi.
Jak mu Voldemort sdělil, mohl by všechno, co Harry ví, zjistit pomocí nitrozpitu. Ale tuto možnost odmítnul, neboť chtěl všem ukázat, kdo je silnější, chtěl jim ukázat, kdo vyhraje tuhle válku. Proto ho dvakrát denně mučil za přítomnosti všech smrtijedů, kteří se na Harryho mukách mohli samozřejmě podílet. Stěží se pak stihl vzpamatovat z jednoho mučení a přišli pro něj znovu. Nikdo si nechtěl nechat ujít Harryho mučení. Všechno to začínalo jen "lekcemi poslušnosti", jak Harryho mučení s oblibou všichni nazývali. Tehdy používali jen pár kleteb, ale postupně přitvrzovali a Harry byl čím dál blíže smrti. Vysílený, hladový, s nervy na zhroucení a nesčetnými poraněními, by uvítal smrt s otevřenou náručí, mnohem radši než zradit své přátelé. Toho si byl Voldemort samozřejmě vědom, a proto mu všechna vážnější poranění smrtijedi uzdravovali. Chtěl si ho jak se patří užít a mučit ho tak dlouho, až bude škemrat o smrt a sám mu řekne všechno tajemství, která mu jsou známa. Harry se ovšem nehodlal tak lehce vzdát Voldemortovi "lekce poslušnosti" pro něj byly sice utrpením, ale nechtěl zemřít takhle, ne jako zrádce, zlomený, s prázdným žaludkem, pln strachu a neschopnosti. Chtěl zemřít v souboji se svojí hůlkou, schopen se Voldemortovi postavit a ne mu vytírat podlahu od své krve pod nohama! Už ale přestával věřit v záchranu a spolu s jeho vírou ho odcházela i jeho vůle žít.
Harry ležel schoulený v rohu temné kobky, ozařované jen pomalu dohořívající pochodní, zavěšené na protější stěně vedle těžkých okovaných dveří vyřezávaných z černého dřeva. Mrtvolné ticho náhle narušilo tiché, téměř neznatelné klapnutí. Chlapec vyděšeně otevřel oči, v chabém světle pohodně mu oči pronikavě zazářily. Podepřel se o loket a zaposlouchal se. Netrvalo dlouho a ozvalo se další cvaknutí, následované klapáním několika párů bot. Strnul a pomalu se za pomoci zdi posadil a vmáčknul se do rohu kobky, kde před chvílí dřímal. Jeho výraz však ztvrdnul, když zaslechl nepatrné, smysl nedávající útržky rozhovoru nově příchozích. Nedokázal však přesně určit, kdo to je.
Dveře se s hlasitým a nepříjemným vrznutím otevřeli a do Harryho cely vstoupil pár Smrtijedů s jemu nepříjemným úšklebkem.
"Co chcete?!" vyštěkl na ně chraplavým, přesto pevným a rozhodným hlasem.
"Bojíš se?" přistoupil k němu muž s úšklebkem a vytasil hůlku. Jakmile Harry uviděl Smrtijedovu hůlku, jeho odhodlání bylo to tam a upřeně se na dřevěný klacík zadíval s vyděšením v očích. Harry s sebou trhl, když Smrtijed s hůlkou mávl, dokonale ho to probudilo z transu a hrdě se narovnal.
"Mno, tasíš pěkně, ale teď to zase rychle schovej, než si ublížíš!" zasyčel Smrtijedovi do tváře a odstrčil hůlku od své hlavy.
"Ty malej spratku!" vykřiknul Smrtijed a napřáhl se 'ou, možná jsem to trochu přepísk… jau!' zaskučel Harry, tvář měl jako v plamenech, přesto odolal pokušení si tvář krýt a s odporem se zadíval na muže. Smrtijed mu kvapně přitiskl hůlku ke krku 'Vida! Nováčci!' ušklíbnul se Harry, byl pevně odhodlaný, jim to nijak neulehčit.
"Vstaň," zasyčel na Harryho a přešel k ženě, přičemž z chlapce nespouštěl oči. Harry si ho lítostivě prohlížel.
"Vstaň." Zopakoval příkře a znovu zamířil na Harryho hůlkou. Harry se sípavým hlasem pohrdavě uchechtnul a zkřížil ruce na prsou "Ne."
"Řekl jsem vstaň!" zahřímal vztekle a znovu si tak vysloužil Harryho posměšný úsměv. Smrtijed se pohrdavě napřímil a odstoupil, jako by jej Harry mohl něčím nakazit a prudce mávl hůlkou, žena se kouzlo pokusila zastavil, ale touž se chlapci surově vpilo do hrudi. Harry zasténal bolestí a spatřil Smrtijedů vítězný úsměv, ruce zatnul v pěsti a prudce se napřímil, když jím projela vlna neskutečně silné bolesti, do očí se mu vehnaly slzy a stékali mu po ušpiněné tváři. Bolest se stupňovala, a až když se tichou chodbou roznesl Harryho bolestivý křik, kouzlo se přerušilo. Harry se předklonil a snažil se popadnout dech, z rukou mu odkapávali kapičky krve, jak si je rozdrásal nehty o podlahu ve snaze nevydat ani hlásku. K jeho překvapení kouzlo nezrušil Smrtijed jak předpokládal ale žena, která doposud stála ve dveřích a nijak nezasahovala do děje. Museli okolo sebe vytvořit zvukovou hranici, protože Harry z jejich hádky nic neslyšel. Znovu se rozkašlal a vyplivl na zem krev, kterou měl v ústech, hlava mu stále třeštila bolestí, než se však stačil vzpamatovat a Smrtijed k němu znovu přistoupil a znechuceně si jej prohlížel.
"Válíš se tu jako prase Pottere. Vstaň!" Harry se usmál, pomalu se postavil a přikročil k Smrtijedovi, kterému přejel po tváři vítězný úsměv. Harry sebral zbytky svých sil a vrazil muži pěstí do obličeje. Smrtijed, který takovou to reakci nečekal se i přes Harryho chabou ránu svalil překvapením na zem. Harry se rychle opřel o stěnu, aby udržel rovnováhu a plivl Smrtijedovi k nohám. Než stačil uhnout vpil se mu do hrudi rudý paprsek, pak se jeho tělo bezvládně sesunulo k zemi.
"Harry, Harry, Harry," zaslechl Voldemortův vyčítavý hlas. Otevřel oči a porozhlédl se po místnosti, jeho pohled utkvěl na třech, nebo čtyřech postavách oděných v černých hábitech s kápěmi spadajícími do půlky obličeje. Pomalu se posadil a snažíc se nevnímat řezavou bolest, která jím projížděla při každém pohybu a zamžoural po jemu dobře známé místnosti, pak stočil pohled na Voldemorta, který seděl v křesle na vyvýšeném stupni a poklepával prsty o opěrku.
"No konečně už jsem si začínal myslet, že mě přehlížíš," uchechtnul se, sešel dolů a zastavil se až před Harrym.
"Jistě sis všiml, že máme zpoždění, ale byl jsi v bezvědomí a já nechtěl, abys o něco přišel." Mávl rukou ke stropu, kde bylo obrovské kulaté okno, které do místnosti propouštělo obrovský kužel slunečních paprsků, jakožto jediný zdroj světla spolu s několika pochodněmi zavěšenými na stěnách.
"Ovšem teď, když už jsi vzhůru a nám nic nestojí v cestě, můžeme začít, co myslíš?" věnoval Harrymu láskyplný pohled a mávl rukou k smrtijedů "Jděte!" štěkl na ně a znovu se věnoval Harrymu.
"Takže nerozmyslel jsi se?" usmál se na něj jako na malé dítě "Co mi povíš?" nadšeně si pohrával s hůlkou a upřeně sledoval Harryho. Voldemort si s úsměvem sedl zpět na svůj trůn a pozoroval Harryho, přičemž mu v plápolaly radostné plamínky 'A sakra!' projelo Harrymu hlavou. Voldemortovi radost nepřináší nic dobrého.
"Ale no tak Harry, přece mi nebudeš do nekonečna odporovat. Jsi tu už skoro měsíc, jak dlouho si myslíš, že to ještě vydržíš?" Uchechtl se a neustále si pohrával se svojí hůlkou.
"Nikdo ti nedokáže pomoct, nikdo se nedokáže dostat až sem, nikdo nedokáže překonat všechny nástrahy, pasti a mé věrné…" jeho slova se Harrymu neustále opakovala v hlavě - měl pravdu, není cesty zpět.
"… konec konců, už tě ani nikdo nehledá." Dal si záležet na posměšném tónu. "Všichni věří, že jsi mrtvý. Ministerstvo od pátrání po 'Vyvoleném' stáhlo už po několika dnech, a ten tvůj slavný Brumbál jej velmi brzo napodobil," mávl hůlkou a před Harrym se objevilo několik výtisků Denního věštce. Do očí se mu nahrnuly slzy, nevěřícně hleděl na svoji fotku na všech titulních stranách a pod nimi články oznamující, zrušení pátrání a oznamující jeho smrt. 'Chce tě jen naštvat, vytočit, abys mu řekl co víš! Vzpamatuj se!!' nadával si v duchu, ale nedokázal od novin odtrhnout oči.
"Vidíš Harry," Voldemortův hlas byl až přemrštěně milý, ale jeho účinek neminul, "nemáš nikoho, nikdo tě už nehledá, myslí si že jsi už dávno mrtvý. Už dávno se vzdali veškerých nadějí. Nechtějí už dál umírat kvůli tomu čtrnáctiletému klukovi, který jim takřka zničil život. Zemřelo kvůli tobě spousta lidí, jim blízkých Harry. Co jsi čekal, že se dobrovolně vystaví smrtelnému nebezpečí, aby tě zachránili? Ne, pro ně nejsi nic jiného než jen loutka, loutka jejíž nepřítomnost je snadno nahraditelná, nepotřebují tě Harry, tak proč jim jejich lhostejnost vůči tobě neoplatit? Když mi povíš, co potřebuji, můžeme se zmocnit celé Británie, společně Harry můžeme vládnout světu. Stačí jen říct." Jeho slova na Harryho prudce dorážela, nehorší z toho bylo, že měl pravdu. Proč by jej měli hledat, když jeho přítomnost jim udělovala takovou bolest? Kolik lidí kvůli němu zbytečně přišlo o život? Remus kvůli němu přišel o všech jemu blízké, James, Lily a teď i Sirius. Kolik lidí by ještě muselo zemřít, kdyby se mu podařilo utéci, nebo by jej někdo zachránil? Konečně odtrhl bolestný pohled od novin a zabodl svůj pohled do Voldemort, který se přívětivě usmíval.
Chlapec ležel uprostřed temné místnosti osvětlené jen bělostným kuželem světla prostupujícího skrze kruhové okno vysoko v nedohledném stropě a několika pochodněmi na stěnách. Před ním se povalovalo několik výtisků novin a kousek od něj seděl na svém Trůnu Lord Voldemort a upřímně mu hleděl do očí, nabízel mu pomoc, pomstu, příměří a společnou vládu. Chlapec byl na pokraji nervového zhroucení, byl přesvědčen, že vše z toho co mu dnes Voldemort v tloukl do hlavy je jedna sprostá lež, ale na druhou stranu věděl že má pravdu, alespoň z poloviny. Věděl, že ať už se rozhodně jakkoliv, zemře spousta a spousta dalších nevinných lidí, ale taky věděl že nemá na výběr, musí to udělat "Harry." Voldemortův vtíravý hlas přerušil zmatený tok Harryho myšlenek.
"Co mi povíš?" Chlapec se do něj zabodl uslzenýma očima…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tana Tana | Web | 28. června 2007 v 19:26 | Reagovat

Super.

2 Misak Misak | 28. června 2007 v 23:44 | Reagovat

Skvela kapitola, jen me tak napada ze pokud utece tak by mohl mit v poho kryti, protoze by mel dvojnika . Nebo by ho Voldy mohl nakazit Likantropii a pak ho skusit deptat na tomhle, proste se tesim co vymislis heskyho a tady si jen tak vymyslim z hladu.

3 Lísadlo Lísadlo | Web | 29. června 2007 v 11:30 | Reagovat

Prosím pokráčko,jinak fakt super

4 Lili Lili | 4. července 2007 v 22:00 | Reagovat

Absolutně skvělý!!!Chybí tomu jen jedna věc!!A to pokraování!!!=)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.