Kapitola 0. - Prolog

8. května 2007 v 9:12 | manik |  Harry Potter a Démant smrti
Prolog
Ahojky, takže jak jsem slibovala máte tady první část mé povídky. Teprve nedávno jsem ji začala psát, takže další budu zveřejňovat po větších pauzách.
Více informací o povídce najdete >>Zde<<
Jinak, zdálo se mi, že je to poněkud krátky, ale to snad nevadí. Přeju příjemný čtení a určitě pište komentáře...

Prolog
Černovlasý chlapec se divoce zmítal na posteli. Znovu, ostatně jako každou noc se vracel na Odbor záhad, kde přišel o svého kmotra, jenž mu byl nejlepším přítelem a dokázal mu vynahradit otce.
Harry Siriovu smrt nesl velmi těžce, neustále se vinil za to, že se na ministerstvo vůbec vydal. Přes den téměř nevycházel z domu, vycházel jen za tmy a snažil se být co nejvíce sám. Dursleovi si na jeho chování velmi brzy zvykli a všem musí být hned jasné, že jim více než vyhovovalo.
"Siriusi!" Chlapec se s výkřikem posadil na posteli a udýchaně se rozhlížel po místnosti, s pohledem upřeným z okna se zaposlouchal do nočního klidu, jestli někoho z Dursleových neprobudil svým výkřikem. S povzdechem se šel osprchovat a rychle se převlékl. Když si bral mikinu z židle zavadil pohledem o neotevřené dopisy ležící na stole. Zarazil se a strnule je sledoval. Moc dobře si uvědomoval, že o sobě svým přátelům ještě od začátku prázdnin nedal vědět a popravdě se ještě ani nenamáhal některý z dopisů otevřít. Nepřítomně dopisy smetl na hromadu vedle stolu, vzal si mikinu a rychle vyběhl z domu.
Cestou rychle míjel dětské hřiště, prošel potemnělou ulicí a vydal se k lesu, kde stála stará dřevěná chatrč. Harry tady poslední týdny trávil hodně času, sedl si na pařez a zadíval se na les před sebou.
Znova se utápěl ve vzpomínkách na Siriuse, připadal si hrozně osamělý, jako kdyby se Siriusem zemřela i část jeho duše.
"On ale není mrtvý!" opravil se v duchu a dál pozoroval veverky hašteřící se o ořechy.
Ze všeho nejvíc však chlapce zarážel přístup ostatních k Siriově zmizení. Chovali se jakoby se nic podobného nestalo, jakoby jim na Siriovi vůbec nezáleželo, jakoby… jakoby ani vůbec neexistoval. A Harry je za to nenáviděl. Nejspíš proto neotevíral žádné dopisy, jediné co si vzal byl Kulový blesk, který mu přinesl Lupin. Věděl, že pokud jim nenapíše on, doví se o něm od jeho strážců, ale i tak neodpovídaní na dopisy bral jako část pomsty. Harry najednou zpozorněl a rozhlédl se po mýtině. Všude bylo přímo ubíjející ticho, veverky jenž do teď pozoroval, také zbystřily a rozeběhly se pryč. Vzedmul se silný vítr a Harry pozoroval jak si hraje s větvemi stromů.
Buch! Buch! Buch! Duté rány doprovázené praskáním stromů jistě nezvěstily nic dobrého, Harry se znovu zaposlouchal, rány byly téměř neslyšitelné a proto se chtěl ujistit, že se nepřeslechnul.
Buch! Buch! Buch! Postupné zesilování ran utvrdilo Harryho v jeho pochybách, rychle vytasil hůlku a poodstoupil od lesa
Buch! Buch! Buch! Chlapec pozpátku došel až k chatrči. Věděl, že mu nikdo nepomůže Brumbál sice nakázal Harryho dál hlídat, ale pro Mundunguse Fletchera, který ho měl dnes hlídat není nic důležitějšího, než 'dobrej kšeft'.
Buch! Buch! Buch! Harry strnul hrůzou, skrz les si cestu prodíral obrovský skalní obr, který s poslední ránou stanul před lesem, za ním se válelo nesčetné množství pokácených stromů.
"A sakra!" ulevil si Harry, když si všimnul jeho obrovitého kyje, který byl velký, jako on sám. Obr se rozzuřeně rozhlédl po mýtině. Harry se stále se krčil za starou chatrčí a vyděšeně obra pozoroval.
Věžní hodiny odbily právě odbily půlnoc a noční klid přerušil hlasitý řev obra, jenž vzbudil polovinu obyvatel Kvikalkova. Chlapec si kvapně zacpal uši a s křečovitě zavřenýma očima se zády opřel o stěnu za sebou.
"Ale, ale… podívejme se kdo pak nás to navštívil." Ozval se nad ním ledově chladný hlas a dřív než stačil Harry cokoliv udělat, přitisknul mu Smrtijed hůlku ke krku.
"Pane?" shrbený muž pomalu otevřel dveře a vstoupil do obrovské místnosti, jenž byla obehraná vysokými regály plněnými nejrůznějšími knihami, uprostřed místnosti stál obrovský kruhový stůl z černého kamene za nímž seděl Lord Voldemort a listoval knihou. Sotva ho muž oslovil mávnutím ruky knihu zavřel a ticho v místnosti přerušila hlasitá rána, která se odrážela ode stěn, muž s sebou škubnul a začal se rychle omlouvat
"Je mi líto, že Vás ruš… Chytili ho Pane." Vyhrkl rychle, když se Voldemortovi podíval do tváře a spatřil jeho nenávistivý výraz
"Výborně Červíčku, ať ho přivedou do Velkého sálu!" Na Voldemortovi tváři se mihl škodolibý úsměv.
"Jistě Pane," uklonil se a zmizel
"Do Velkého sálu." Štěkl na šestici Smrtijedů, kteří stáli v přijímacím sále a drželi Harryho, jenž byl značně poznamenán přítomností jeho doprovodu.
"Oh, ahoj Harry, jsem rád, že jsi mé pozvání přijal." Harry si jen ironicky odfrkl
"Vypadáš báječně." Dodal, když se na Harryho otočil a sedl si do svého trůnu
"Oh, díky právě jsem si chtěl vybrat smokink, když mě tihle… AU!" vyjekl, když jej jeden ze smrtijedů surově praštil
"Ale no tak pánové, trochu slušnosti." Napomenul Smrtijedy a opětoval jim škodolibý úsměv
"Hůlku!" štekl na Smrtijedy
"Svoji práci jste udělali, můžete jít... moment." Zastavil je když Harryho surově odhodili na zem a chystali se odejít
"Kvikalkov?" zeptal se jich ledově
"Kvikalkov byl zničen Pane." Pronesl Malfoy hrdě s lehkou úklonou.
"Víborně, Luciusi. Můžete jít." Usmál se chladně a sestoupil k Harrymu zatím co Smrtijedi rychle zmizeli.
"Tak Harry, konečně máme chvilku pro sebe. Co říkáš na malý výslech. Hmm… jak tomu budeme říkat. Oh ano, co takhle Lekce poslušnosti?" ledově se na hocha usmál
"Snad si nemyslíš, že bych ti něco řekl?!" Voldemort významně nadzvedl obočí
"Ne? Dáváš přednost pomalé smrti? Rozmysli se Harry, máš možnost přidat se ke mně a žít." Chlapec se posměšně ušklíbl
"Donutím tě podvolit se, políbit mi lem hábitu. Budeš se přede mnou plazit po kolenou a uděláš všechno co budu chtít." Voldemort se utápěl ve svých představách
"Konečně všichni pochopí, že jsi pro mně nikdy nebyl žádné riziko. Pochopí, že jsem vždy byl a budu nejmocnějším čarodějem všech dob. A ty Harry Pottere." Podíval se Harrymu na jizvu na čele a prstem po ní přejížděl, čímž Harrymu způsobil neuvěřitelnou bolest
"Nakonec budeš škemrat o smrt, dobrovolně mi vyzradíš tajemství toho proklatého Fénixova řádu. Oh ano, tak zemře 'slavný Harry Potter', jako zrádce… poražený." Mluvil jak nejtišeji to šlo a kochal se pohledem na Harryho
"Ty mě nezabiješ." Procedil skrze zuby, poté co jej Voldemort odhodil jako nějaký kus hadru a vzdorovitě se postavil
"Harry, nebuď bláhový. Copak ti Brumbál neřekl o té věštbě?" tázal se posměšně Harryho
"Ale copak jsi ji slyšel celou, Tome?" odvětil mu Harry stejným tónem.Voldemort rozzuřeně mávl rukou, čímž Harryho odhodil na protější stěnu a rázně k němu přistupoval.
"Má trpělivost nebude věčná Pottere, měl by si dobře zvážit na jakou cestu se dát!" procedil mezi zuby
"Času na rozmýšlení máš dost." Dodal a mávl Harryho hůlkou. Chlapec náhle propadl neskutečné bolesti, zmítal se v bolestivých křečích, Harry se s dalším Voldemortovým mávnutím svezl na zem, bolest však neustávala. Voldemort se v mučení Harryho vyžíval jak jen to bylo možné, teprve až chlapec začal upadat do mdlob přerušil kouzlo
"Červíčku!..." víc už Harry neslyšel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.