32 let v životě Harryho Pottera

19. května 2007 v 16:04 | manik |  Fan-fiction

Ranní deštík bubnoval do listů stromů, narážel do trávy a namáčel oblečení posledního návštěvníka. Na nebi byly temné zamračené mraky, které nechtěli bez následků odejít.
Mladý muž se pomalu ploužil kolem náhrobních kamenů, koutkem oka sem tam kouknul na nebožtíka, ale dál pokračoval v cestě až na konec dlouhatánské řady.
×Polní cestou kráčeli,
šumaři do vísky hrát,
svatby, pohřby tahle cesta poznala mnohokrát.×
Nevypadal, že by ho déšť nějak obtěžoval. Spíš by se dalo říct, nevnímal okolní svět. Jen chtěl vidět pár lidí, kteří mu moc chybí. Spousta lidí tam na konci řady.
Pomalu se prodíral listím, levá noha střídala pravou, myšlenky přicházeli rychle jako světlo v žárovce. Neustále myslel, nemohl a ani nechtěl se jich zbavit. Jen myšlenky mu ty nejdražší lidi připomínaly.
×Po jedné svatbě se chudým lidem synek narodil
a táta mu u prašný cesty života strom zasadil.×
Není kouzlo, jak řekl Brumbál, které vrátí mrtvým život. Jeho slova mu též kolovala hlavou. Všiml si jeho náhrobku v pravo. Už je to osmnáct let od vyřčených slov, a šestnáct od smrti báječného profesora a pro něj i něco jako dědečka. Nebyl sice jako ti dědečkové, co si vás posadí na kolena a hrají mariáš nebo prší, ale byl pro něj ten jediný, který měl pochopení a schopnost rozdávat lásku, moudra i štěstí. Měl ho rád. Naposledy zamrkal, aby skryl slzy, a dál šel tou cestou…
×Léta běží
a na ten příběh si už nikdo nevzpomněl ,
jen košatý strom se u cesty ve větru tiše chvěl.×
Déšť pořád nepřestával, naopak sílil. Obrázek smuteční vrby
Harry si přes sebe přehodil límec kožené bundy a pokračoval. Míhal stále více hrobů, stále ale nenarazil na ty co hledal. Když konečně objevil malou cestičku, sešel z chodníku a vybral se směrem k velkému starému stromu. Smuteční vrba, co jiného roste na hřbitově. Zůstal před ní stát jako opařený. Nepohnul se a koukal asi patnáct minut. Co se mu jenom honí hlavou?
×A z vísky bylo město,
A to město začlo chtít,
Asfaltový koberec až na náměstí mít.×
Harry uviděl strom a pomyslel si, kéž by jeho kamarádi mohli žít další život někdo blízko něj. Třebas jako stromy, žijící sto let, neprožívají žádné životní krize, nic je netrápí. Potichu svými listy vlají do větru, zpívají si vlastní melodii a rostou do krásy. Znovu a znovu, rok co rok. To by jim moc přál.
׎e strom byl v cestě plánované,
to malý problém byl,
ostrou pilou se ten problém rychle vyřešil.×
Konečně se otočil. Před byl hrob přítele. Sundal si čepici a vyndal z ní růži. Ještě jednou políbil její okvětní lístky.
Pomalu ji pokládal na kamennou desku.obrázek pohlednice
"Chybíš mi,"neubránil se pláči, "moc mi chybíš. Moc bych si přál, být zase alespoň na chvíli s tebou. Mám tě moc rád."
Odstoupil pár kroků a poslal vzdušní polibek. Musel taky vidět ostatní. Naposledy se podíval na nápis.
Zde odpočívá milovaná manželka a přítelkyně
Hermiona Grangerová nar.1989 - 2018
Hned vedle byla hrobka jejího manžela. Ron mu také moc chyběl. Prsty si setřel slzy a snažil se znovu neplakat. Poklekl na kolena a sáhl na desku. Párkrát přejel tam a sem po její šířce.
×Tak naposled se do nebe náš strom pak podíval
a tupou ránu do větvoví snad už ani nevnímal.×.
"Rone, ty paličáku, také mi moc chybíš. Mám vás oba dva pozdravovat od Tonyho a Belly. Pamatujete na ně, na vaše děti. Teď se o ně starám já s Ginny. Ta vás taky pozdravuje. Nemůže tu být. Jela do porodnice, praskla jí voda. Už po třetí budu táta. Je to vážně štěstí. Lepší by ale bylo kdyby jste tu byly. No, musím jít, chci vidět ještě ostatní. Nebojte, ještě přijdu."
×Při stavbě se objevilo,
že silnice povede dál,
a tak kousek od nové cesty smutný pařez stál.×
Zvedl se a popošel dál. Nehodlal se zastavovat všude, rozbrečelo by ho to. Procházel kolem hrobu Nevilla Longbottoma, Seamuse a Deana, manželů Weasleyových a dalších lidí, kteří bojovali před čtyřmi roky proti Voldemortovi. To kvůli němu všichni zahynuli. Nesnášel ho. Dále viděl i Draka Malfoye. Ano i ten se přidal na stranu dobra. Došel na konec. Panebože proč musí být všichni mrtvý?
×Dětem a výletníkům z výšky nikdo nemával
A přítel vítr si na strništích z nouze o něm píseň hrál.×
Jeho zrak pak mířil znovu na tu vrbu. Přistoupil k ní jako by byla svatá. Pohladil jí po kůře a několikrát přejel po listech.
Už dlouhou dobu chtěl někomu říct co cítí. Neměl komu. Ginny by se zhroutila, děti o tom nechtěli slyšet a další tu nebyli. Tak si sedl vedle stromu a začal mu vyprávět svůj příběh.
"Víš, už dlouho jsem si s nikým nepovídal. Tak ti povím co se stalo v 32letech mého života…"
×A on tam stál,
a koukal do polí,
byl jak král,
sám v celém okolí…
Korunu měl, i když ne za zlata,
A jeho pokladem byla tráva střapatá…×
by Rohina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.